XXI. WYATT

258 34 1
                                    

V pátek nejdu do školy. Naordinuju si totiž odpočinek. A tak jen ráno zavolám Val, ta má hromadu řečí, že takhle to nefunguje a odpočinek si rozhodně nemůžu naordinovat sám, a pak zbytek dne... nedělám nic významného. Teda neděláme, protože Sydney to nedělání dělá se mnou.

Ráno strašně dlouho snídám a přitom dost důsledně vysvětluju každému, kdo je ochoten poslouchat, že golf je vlastně děsně stupidní sport.

No vážně. Hraju ho celý život, ale že bych díky němu měl kdovíjak skvělou fyzičku, to se rozhodně říct nedá. Na což Sydney, trochu povýšeně, poznamená, jestli náhodou není problém v tom, že mezi jamkami jezdím v golfovém vozíku.

Nevím moc, co na to říct. Přece jen, kdyby se mělo chodit pěšky, nevynalezli by vozík. To dá rozum, ne? A taky musím podotknout, protože to je vážně velká věc, že můj soukromý vozík má vyhřívané sedačky a Sydney si v něm už několikrát vozil zadek.

Řeknu mu, že příště může pro mě za mě mezi jamkami běhat.

Což je legrace, haha, ale tahle poznámka má bohužel nepříjemný následek. Sydneyho totiž napadne, že když máme volný den a já velmi neuváženě zmiňuji běhání, možná by mi menší okruh kolem Wolkov sídla prospěl.

Je jedno, kolik řečí kolem toho vedeme, Sydney si stejně nakonec prosadí svou.

Takže běháme, protože přesně na tohle jsem myslel, když jsem mluvil o odpočinku.

Ovšem jedna věc není tak úplně špatná. Když doběhneme až za observatoř, když se propleteme mezi keři a celé sídlo ztratíme z dohledu, když Sydney nakloní hlavu na stranu a chvíli poslouchá, aby se ujistil, že jsme sami, nakonec se osmělí a dovolí, abych mu dal jednu pusu.

Není to nejvášnivější pusa na světě, není ani nejdelší, ale je to vůbec poprvé, co se ho smím dotknout venku. Tím pádem je to pro mě dost zapamatovatelný okamžik.

Pak znovu běžíme. Chvíli zkouším se Sydneym závodit, jakože sprintujeme k nejbližšímu stromu, a i když do toho dávám opravdu všechno, nakonec nikdy nevyhraju férově, protože obě moje vítězství... Jsem si velmi jistý, že se Sydney záměrně nesnažil.

Praštím ho za to do ramene a on se moc hezky uchechtne.

Při zpáteční cestě potkáme Simone, která zrovna přijela do práce. Pokud vím, a já většinou moc nevím, dneska v noci střídá Sydneyho u mých dveří právě ona a Todd má volno. A protože mám rozvernou náladu a Simone nevypadá nejlíp, uvolím se, a dokonce s ní skoro dvacet minut klábosím. Jinak než klábosení se to opravdu nazvat nedá. Poslechnu si celou tu mizérii ohledně hádky s jejím otcem – od nepochopení až po nesplněné nároky – a ve finále jí nabídnu i cennou radu, aby se na otce prostě vysrala.

Nevím, jestli to k něčemu bylo, se Simone je to trochu jak s kolovrátkem, a tak očekávám, že za pár týdnů povedeme úplně stejnou debatu. Naštěstí na ni umím velmi rychle zapomenout.

Po sprše pozvu Sydneyho k sobě do pokoje a koukáme na Coco. Já mám přes něj celou dobu přehozené nohy a on má zas ruce položené na mých stehnech a sem tam mě pohladí.

K večeři dostaneme kukuřičné agnolatti s chilli olejem a tajine.

Takže těstoviny. A když je jím, několikrát pod stolem do Sydneyho šťouchnu nohou a on pokaždé vzhlédne a pobaveně povytáhne obočí. Úplně slyším ten jeho vyrovnaný hlas, jak pečlivě neutrálně říká: Co to děláš, Wyatte?

Samozřejmě to neřekne, ale i tak mu telepaticky odpovím: Šťouchám do tebe.

A on jen rezignovaně zakroutí hlavou ve smyslu, že přesně něco takového ho vůbec nepřekvapuje, a když to čekám nejmíň, jemně mi to oplatí.

Vesmír velkých dálekTahanan ng mga kuwento. Tumuklas ngayon