IX. WYATT

198 25 5
                                    

Limuzína zastaví před Zrcadlovým mrakodrapem a otec mi položí ruku na stehno, takže mi nezbývá, než se na něj podívat. „Potkáme se vevnitř," pronese povzbudivě, čímž mě chce nejspíš přimět, abych ho konečně vzal na milost.

Ale já ho na milost vzít nemůžu, protože se na něj ve skutečnosti nezlobím. Jen se tak tvářím.

A chovám.

Jenže nestihnu nic říct. Otec totiž otevře dveře a vystoupí. Limuzína má začerněná skla, takže i když se otočí, nemůže mě ve skutečnosti vidět, ale stejně se usměju. A pak se limuzína zase rozjede a Zrcadlový mrakodrap brzo zmizí někde za námi. Vytáhnu z kapsy sluchátka a následující tři minuty, zatímco projíždíme ulicemi, poslouchám Jaymese Younga a jeho...

I love you for infinity.

Cos' I love you for infinity...

Tuhle písničku jsem si nevybral záměrně, prostě začala hrát.

Mám trochu splín. Val na benefici nemohla, protože jí včera vyrašil pupínek na čele a její máma řekla, že takhle nikam nemůže. Co kdyby si toho někdo všiml? Takže mě čeká dlouhá noc plná slušných a zdvořilých konverzací s lidmi, kteří ve skutečnosti nechtějí, abych patřil do jejich party mocných. Protože jsem moc mladý, moc rozmazlený, málo vzdělaný... Těch důvodů bude celá spousta.

Kouknu na Sydneyho. Zatímco já mám na sobě drahý oblek šitý na míru – černý se stříbrným vyšíváním po stranách – on má jako vždy KREV oblečení, takže bude mezi všemi jak pěst na oko, ale to by byl nejspíš se svým vybledlým vzhledem i tak.

Upíři na podobných akcích nebývají, teda já nikdy na žádného nenarazil, což mě opět vede k přesvědčení, že mít jako ochranku upíra opravdu není úplně... normální. Vím, že prezidenti a královské rodiny mají dva, ale tak... s nimi bych se úplně porovnávat neměl.

Sydney si všimne, že na něj zírám, proto uhnu pohledem a vykouknu ven, na širokou ulici plnou zářivých výloh a drahých butiků. V téhle části města moc lidí po ulicích nechodí, pouze jezdí v drahých autech, takže vážně můžu sledovat jenom ty výlohy.

Které zase tak zajímavé nejsou.

Projedeme dalšími ulicemi, než se dostaneme zpátky k Zrcadlovému mrakodrapu, tentokrát ale z druhé strany, a vjedeme do podzemních garáží. Vyndám sluchátka a nechám je ležet na sedadle, zatímco Sydney vystoupí jako první. Já čekám, jak jsem slíbil, dokud mi neotevře dveře.

Tahle jeho bezpečnostní pravidla mě dost štvou. Dokonce jsem ani nemohl přijít s tátou, protože pan upír rozhodl, že hlavní vchod je příliš riskantní. A tak jdeme po ztemnělém parkovišti, kde za každým autem může... Ale ne, je mi jasné, že právě to ticho je pro Sydneyho nejdůležitější. Tady by slyšel nádech vetřelce dřív, než by se cokoli mohlo pokazit.

Ale stejně mě štve.

Vzhledem k tomu, že sehnal plány Zrcadlového mrakodrapu, ví teď přesně kudy jít, a já se poslušně nechám dovést až k výtahům, které nás vyvezou z podzemí do hlavní haly. Tam musíme přestoupit na rychlovýtah, aby nás vyvezl do sedmdesátého patra.

Sydney je celou dobu tak blízko, že se o něj sem tam otřu ramenem. A normálně by mě to asi rozčilovalo, ale začíná se u mě objevovat zvláštní pocit, který většinou dokážu ještě celkem dobře ignorovat, ale dnes, mimo rutinu, to jde hůř, protože velmi intenzivně vnímám, jak jsem rád, že je tady. Ať se stane cokoli, on je jistota. Ať mi bude jakkoli, otočím hlavu na stranu a on tam bude.

Vesmír velkých dálekWhere stories live. Discover now