XX. WYATT

167 27 1
                                    

Leo vejde do jídelny s úsměvem, což dle mého značí, že je s dnešním menu opravdu spokojený. Vlastně mu občas závidím, že v životě našel něco, co ho tolik naplňuje. Obecně, kdybych měl jednu takovou věc vypíchnout já, asi bych horko těžko přišel s uspokojivou odpovědí.

„Dobrý večer," pozdraví a první talíř položí před otce. „Dnes jsem si pro vás připravil bramborové knedlíčky s limetkovou šťávou, vývar z pálené cibule a nakrájenými makadamovými oříšky a osmahnutou tapiokou. K tomu ještě na skus artyčoky pečené na ohni."

Automaticky mi v hlavě naskočí představa Lea, jak vzadu za domem na velkém ohništi opéká artyčoky. Z nějakého důvodu mi to celé přijde nesmírně legrační. „Vypadá to skvěle," poznamenám, sotva přede mnou přistane talíř. A vážně je to food art jak vystřižený z časopisu, akorát to prostě není jídlo, na které bych měl chuť.

Obecně. Kdo se koukne na bramborový knedlík ve vývaru z cibule, s oříšky a tapiokou a řekne si boží, přesně tohle jsem si dneska chtěl dát? Jo a pak je tu ještě ten artyčok, protože nad ohněm by se měl v první řadě zásadně opékat artyčok, no jistě.

Leo mou pochvalu přijme s mírným úklonem a poslední talíř postaví před Sydneyho.

„Přeji vám výtečnou chuť," dodá a pak s bradou nahoře odkráčí. Nejspíš uvažovat nad zítřejším menu.

Následujících pár minut je v jídelně ticho. Možná trochu tíživé, ale já ho zvládám celkem hezky ignorovat tím, že nejprve z jídla vybírám makadamové oříšky. Jsou nasekané dost najemno, takže mi to dá zabrat. Trochu neochotně musím sám sobě přiznat, že společně s vývarem vytváří velmi zajímavou a chutnou kombinaci.

A smažená tapioka taky ujde.

„Ještě se na mě zlobíš, Wyatte?" pronese otec a dávám mu jeden plusový bod za to, že nezní povýšeně ani arogantně. Což není zas tak překvapivé, protože vůči mně se nechoval arogantně nikdy, ale po minulém rozhovoru, nebo spíš hádce, jsem si nebyl jistý, na čem jsme.

Dlouze vydechnu a nějakou dobu nad tím přemýšlím. Nejsem hlupák a většinu otcových stanovisek chápu. Jenže je tu jedna věc, která mi trhá žíly už vážně dlouho. „Nejsem si jistý," přiznám a odložím vidličku, abych mohl v případě potřeby pořádně máchat rukama. Nevím, jestli k tomu dojde, ale je dobré být připravený. „Nikdy ses mě nezeptal, co chci já," vypálím.

Tátu tím překvapím. Poznám to podle toho, jak mu obočí vystřelí nahoru a zmizí pod konečky vlasů. „Kde se to v tobě vzalo?" chce vědět, jako kdybych snad otevřel nějakou tajemnou komnatu. „Já... netušil jsem, že bych měl. Myslel jsem, že vím, co chceš. Ale dobrá," rozhodí rukama. „Řekni mi, co chceš."

Mám co dělat, abych nezačal ječet za ten jeho blahosklonný tón. Ale na jednu stranu mi pomáhá, jak je klidný a vyrovnaný, protože mě tím akorát motivuje, abych ani já nedal najevo emoce. „To ještě nevím," oznámím. „Ale co když to není vedení dvou firem? Co když to není papírování, jednání, pracovní večeře, schůzky, telefonáty...? Co když chci něco jiného, než jen do konce života pracovat dvacet čtyři hodin denně sedm dní v týdnu včetně svátků?"

Tentokrát tátovo obočí vidím, protože ho má stažené u kořene nosu, jak se mračí. „Tím se mi snažíš říct, že nechceš vést rodinné firmy?" pronese váhavě.

„Ne, to ne," zavrtím hlavou, ale následně slyším sám sebe, jak říkám: „Nebo možná. Ale o to nejde. Jde o to, že celou dobu, od mého narození, bereš jako hotovou věc, že všechno převezmu. Máš ty svoje plány, o kterých mi neříkáš, ale předpokládáš, že se jimi budu řídit. A ani jednou tě nenapadlo, jestli je to vůbec něco, co já chci."

Vesmír velkých dálekWhere stories live. Discover now