XXI. ISAAC

122 23 3
                                    

Sleduju, jak se krajina pod námi mění, dokonalé panorama rozsáhlých lesů, které po několika hodinách vystřídá chladný beton města. Jednu ruku mám položenou vedle sebe a prsty propletené s Wyattem – trochu se mu potí dlaň. Držíme se takhle už dlouho, předpokládám, že musí mít křeč, ale stejně mě nepouští. Zatímco já jsem nehybný, on vykonává spoustu dílčích pohybů, ošívá se a poposedá, jako kdyby ho to drahé kožené sedadlo kousalo do zadku.

Zatím jde všechno podle plánu. Potřebovali jsme se dostat k nejbližšímu letišti, kam nás odvezl Brian, a tam jsme čekali na ideální letové podmínky. Za jiných okolností by nejspíš nebylo tak jednoduché narychlo domluvit přistání tryskáče pro osobní účely, ale Wyatt byl poměrně přesvědčivý. Stejně jako přemrštěná suma, kterou zaplatil.

Loučení s bratrem bylo velmi dojemné – alespoň pro něj. A já v hloubi duše možná taky pocítil bodnutí lítosti, nicméně jsem se nemohl nechat strhnout zbytečnými city.

Zato s Wyattem... S ním je to jiné. Jemně mu přejedu palcem po hřbetu ruky a on ke mně stočí pohled. Černá sluchátka kontrastují se světlými vlasy.

„Budete potřebovat ještě něco?" pronese Todd do vysílačky a tázavě na nás pohlédne přes rameno. Vrtulník, do kterého jsme po přistání přesedli, je pětimístný Robinson R66 Turbine. Vepředu sedí pilot a Todd, zatímco vzadu jsme pouze já a Wyatt. Vedle něj leží černý batoh, ve kterém mi Todd donesl uniformu. Převlékal jsem se během letu. Černé kalhoty, vysoké pevné boty, jedna pistole za opaskem a ta druhá v pouzdře připnutém kolem stehna, jak jsem zvyklý. Tentokrát není důvod se skrývat. Neutíkáme, jdeme tomu vstříc.

„Ne," odvětím stručně.

Todd přikývne. Jako vždycky je cítit levnou kolínskou a ani na okamžik nezaváhal, když jsem mu řekl, co od něj chci. Z jeho spisu si pamatuju, že slouží u Wolkovových deset let. „Naši lidi už jsou na svých místech," oznámí.

„Dobře."

Pustím Wyattovu ruku a zkontroluju obě pistole. Ujistím se, že jsou nabité a že mám dostatek náhradních nábojů. Todd si nejspíš vzpomene, o co jsem ho předtím žádal, nebo ho to možná při pohledu na mě napadne, a podá mi další z náhradních pistolí.

Vezmu si ji, prohlédnu jako ty svoje a podám Wyattovi. Nečekám, jak na to zareaguje, ani nekontroluju jeho výraz. Věděl, že dostane zbraň. Mluvili jsme o tom po cestě. Místo toho sáhnu do kapsy a vytáhnu zkumavku, která je plná mojí krve.

Připadalo mi, že to takhle bude mnohem elegantnější, než si během letu rozřezávat zápěstí.

Neunikne mi jisté znechucení, které se Wyattovi mihne ve tváři. Ale stejně jako když jsem mu dal napít před cestou, postaví se k tomu i tentokrát hrdinně a nijak neprotestuje.

„Až do dna," řeknu.

Todd na nás pořád vrhá kradmé pohledy, ale ať už si myslí cokoli, profesionálně mlčí. A ve chvíli, kdy do sebe Wyatt krev kopne, dokonce radši vyhlédne z okýnka a zajímá se o město pod námi. Jak padá šero, vystupují z něj rozesetá světla. Všechno dole žije, město je v pohybu.

Wyatt mi vrátí zkumavku, přejede si jazykem po rtech a zaksichtí se. Dokonce si zkusí otřít pusu, přestože ji nemá špinavou. Potom z batohu vytáhne vodu a zhluboka se napije.

„Za chvíli tam budeme," ozve se hlas pilota. Nicméně ještě chvíli trvá, než se před námi objeví vysoká budova OnLife s velkými okny. Může mít zhruba pětadvacet pater. Pilot ji elegantně mine a začne přistávat na střeše vedlejší budovy, která je mnohonásobě vyšší a na rozdíl od OnLife má vlastní heliport.

Vesmír velkých dálekKde žijí příběhy. Začni objevovat