XII. WYATT

196 28 4
                                    

Limuzína má začerněná okna, ale stejně mi připadá, že mě venkovní světla a blesky od foťáků neustále oslepují. Stojíme v řadě limuzín, jedna za druhou, a pomalu popojíždíme, jak ti před námi postupně vystupují na červeném koberci.

Všude kolem je hrozně moc lidí, kteří určitě doufají, že zahlédnou některého z herců. A taky jsou tu samozřejmě, bez nich by se to neobešlo, novináři a paparazzi. A právě těch mám totálně plné zuby, ale musím se na ně usmívat, protože se to ode mě čeká a moje fotky pak vyjdou v časopisech a na netu, aby módní policie ohodnotila, jak jsem se na premiéru oháknul.

Pohlédnu na sako s vyšívanými ornamenty ve zlatavém nádechu. Vzhledem k tomu, že tohle je tak trochu můj styl, díky kterému mě už i celkem poznávají, mohli by to redaktoři módních časopisů ocenit a dát mi stejně jako minule pět hvězdiček z pěti. A napsat něco jako Wolkovova pověstná elegance opět nezklamala.

A Wolkovova pověstná dobrá nálada opět zůstala doma.

Vyhlédnu z okna na řadu nadšených lidí a ohrnu horní ret.

Kdybych si měl vybrat mezi filmovou premiérou a nejnudnější beneficí, bez váhání vyberu benefici.

Kdybych si měl vybrat mezi filmovou premiérou a sáhodlouhým obíháním tělocvičny, s trochou váhání vyberu běhání, u kterého mám alespoň částečně pocit, že se zlepšuju.

Kdybych si měl vybrat mezi filmovou premiérou a operou, u které mě vždycky, ale úplně vždycky rozbolí hlava a na konci už mám dojem, že vidím jen mihotavé hvězdičky, bez váhání, ale s hromadou otravného brblání, vyberu operu.

A kdybych měl vybrat mezi filmovou premiérou a nekonečným zíráním na nikdy se neměnící noční oblohu, s velkým váháním stejně nakonec vyberu pozorování hvězd.

Protože do háje ani na jednom z těch míst nikdy nebývá tisk a já jim stále nedokážu zapomenout... Nikdy jim nezapomenu všechny ty sračky, co napsali o mámě. I když byly občas pravdivé.

„Máš rád superhrdinské filmy?" zamumlám do ticha auta. Je zvláštní, že tam venku je hluk a hodně světla, ale tady uvnitř je úplně jiný svět, temnější a tišší.

Sydney posledních pár minut sedí dost napjatě. Teda takhle, napjatý je většinu času, obzvlášť když nejsem v bezpečí mezi zdmi Wolkov sídla, ale teď mi přijde, že úplně zkameněl. Což znamená, že poslouchá. Nejspíš úplně všechno, co se před kinem děje.

„V zásadě asi ano. I když je to kolikrát dost nadsazené," odpoví a trochu povolí ramena. Kdyby měla módní policie posoudit jeho, určitě by KREV uniformu ohodnotila plným počtem, protože ledabylá profesionálnost prostě frčí. Navíc se mu pod oblečením rýsují svaly, a to vždycky celkovému hodnocení dost pomůže.

Sydney, jako kdyby tušil, na co myslím, a rozhodl se, že redaktorkám všech časopisů světa vybuchne mozek, vytáhne z pouzdra připevněného na stehně zbraň a zkontroluje náboje. A tím samozřejmě neříkám, že chlap v uniformě a se zbraní v ruce je sexy, ale že si myslím, že by si to někdo jiný mohl myslet.

„Naučíš mě střílet?" pronesu zamyšleně.

Sydney ani na vteřinu nezaváhá, dokonce ani nezvedne zrak od zbraně. „Ano."

„Teď?" navrhnu a laškovně povytáhnu obočí. Stylem řekni slovo, jedno jediné, a nařídím řidiči, aby projel kolem kina, kolem červeného koberce, ale nezastavil a pokračoval dál na nejbližší střelnici.

Jenže pan bodyguard to jedno jediné slovo neřekne. Místo toho zbraň schová zpátky do pouzdra a velmi uklidňujícím a chápavým hlasem, skoro jako kdyby mluvil s malým dítětem, řekne: „Teď musíte na premiéru. Nebylo by vhodné, abyste tam máchal zbraní."

Vesmír velkých dálekWhere stories live. Discover now