Vesmír velkých dálek

XIII. WYATT

K večeři jsem měl maniok s rýží, pečený v páře se šafránem a hřebíčkem, a k tomu okurkovo-mátové raitu s koriandrovým naanem.

Ne že bych měl něco proti manioku nebo rýži nebo raitu nebo naanu. Upřímně přiznávám, že mě to jídlo ničím neuráželo. Jen bych rád podotkl, že jsem celé dopoledne a velkou část odpoledne strávil na golfovém hřišti, chodil křížem krážem, občas teda popojížděl v golfovém vozítku, a většinu času zkoušel nehrát příliš dobře, abych dal tátovi alespoň letmou šanci na vítězství. A to dá zabrat.

Taky za sebou mám nekonečné rozhovory o Antonu DeGradovi a zapálené nadávání na jeho stupidní názory. Rozjel jsem golfový vozík tak rychle, až mi musel Sydney položit ruku na volant, aby mě přiměl zpomalit, a nakonec tázavě povytáhl obočí. Na moje vysvětlení, že jsem zažil nečekaný puberťácký nával, reagoval mírným úšklebkem. Strávil jsem dobrých padesát minut ve vířivce, což ani zdaleka nebylo tak relaxující jak obvykle, když jsem se musel celou dobu dívat na Sydneyho, jak v KREV uniformě stojí kousek ode mě a nehybně čeká, až se zregeneruju. A po příjezdu domů mě čekal dvouhodinový telefonát s Val, během kterého jsme se shodli, že kdybychom přišli na premiéru jako pár, mohli by nás bez cavyků vyhlásit nejelegantnější dvojicí planety. Tečka. Jako ano, probrali jsme mimo jiné i to, co se dělo po červeném koberci, ale myslím, že jsme oba velmi intuitivně vnímali, že o tom mluvit vlastně nechceme.

Takže jsme se drželi ve velmi povrchních vodách, kde jsme se cítili více než sebejistě.

Tím pádem jsem měl docela náročný den a neříkám, že mě maniok a rýže a raitu a naan uráží, jen... Měl jsem perný den a zasloužím si trochu víc jídla.

Když mi ovšem Lina, naše hospodyně, donese do pokoje limonádu, čokoládovou tyčinku, obloženou bagetu a popcorn, tváří se, jako kdybych to snad nezaslouženě hodlal sníst na posezení.

Hodlám to sníst na posezení, ale rozhodně se jedná o zaslouženou večerní akci.

Tohle všechno jí v nějakém záchvatu, aby bylo dosaženo spravedlnosti, řeknu, ale ona se dál vševědoucně usmívá, jako kdyby věděla něco, co já ne. Akorát mě tím naštve a pošlu ji pryč.

Nejprve sním bagetu a pak čokoládovou tyčinku. Limonádu jen rozdělám, trochu upiju, ale zbytek nechám stát na nočním stolku, zatímco se po delší době v myšlenkách vydám ke kráteru Gassendi. Ani ne z nějakého konkrétního důvodu, ale prostě mi na něj padne zrak a najednou se přistihnu, jak ho hypnotizuju pohledem, obkresluju jeho kontury a občas přeskočím k Moři vláhy.

Odpoledne, když jsme odcházeli z golfového hřiště, už bylo zataženo. A navíc je právě dneska Měsíc v novu, takže ho tak jako tak neuvidím a velmi pravděpodobně nezahlédnu ani hvězdy.

Celá cesta k observatoři prostě nedává smysl.

Ale je to tradice a kolikrát jsem se tam plahočil, i když jsem věděl, že nic neuvidím? Proč by to zrovna dneska mělo být jiné?

Zkouším to s argumentem, že jsem unavený, ale nad tím nakonec vždycky jen nakrčím nos. Taky polohlasně zamručím, že nikomu nic nedlužím. To zní celkem rázně a odhodlaně a k tomu bych se asi mohl i přiklonit, kdyby v konečném důsledku nevyhrálo to, co je vlastně nejméně podstatné, ale pravdivé.

Nechce se mi. Bože, příšerně se mi nechce. A je to tak silné nechtění, že přebije úplně všechno.

Takže se v jedenáct padesát devět překulím z postele, dojdu ke dveřím, počkám pár vteřin (třicet čtyři) a přesně o půlnoci je otevřu, pomalu a ladně. Sydney mezitím stihne zavřít knížku a položit ji na stolek. „Pane. Jdeme do observatoře?" zeptá se.