XIX. WYATT

212 30 0
                                    

„Jsi podezřele spokojený," konstatuje Val a přitom si mě dost upřeně prohlíží. Jakože ano, obecně nemám problém přiznat, že nejsem, co se týče pocitů, nejspokojenější člověk na světě. Oproti Val jsem optimista každým coulem, ale kdybych měl všechny své nálady a životní přesvědčení dát dohromady a zprůměrovat, nejspíš bych se ocitl někde mezi příjemnou apatií a vlezlou melancholií. Přesto nechápu a zásadně nesouhlasím, že by moje spokojenost byla tak vzácná, aby musela být považována za podezřelou.

„To soudíš přesně podle čeho?" zamručím a naberu si trochu paelly, kterou jsme si s Val dali k obědu. Musíme jíst rychle, protože jsme se rozhodli strávit obědovou pauzu venku, ale posledních pár minut to vypadá, že každou chvíli začne pršet.

Val pokrčí rameny. „Nevím. Tak třeba... Nestěžoval sis, když jsem řekla, že chci na oběd paellu, a na tu si stěžuješ vždycky."

„Protože ji máme pořád," podotknu polohlasně, přestože vím, že do toho absolutně nemá smysl rýpat. Cpát se mezi Val a její posedlost paellou ze školní jídelny je jen vyčerpávající plýtvání energie.

„Usmíváš se," pokračuje, zatímco na talíři přerovnává jednotlivá zrnka rýže. Buďto je dává do řady, nebo přepočítává, těžko říct.

„Jo, to lidi občas dělají," uchechtnu se a taky vypláznu jazyk. „Možná bys to taky mohla zkusit, co myslíš?" navrhnu a úplně nejraději bych jí všechna ta pečlivě seskládaná zrnka rýže rozfoukal. Ani ne tak, že by mě štvala, ale čistě jen proto, že mi to připadá lákavé.

Val, jako kdyby poznala, na co myslím, odsune talíř a nesouhlasně zavrtí hlavou. „Víš, že mám od mámy zakázáno se smát, abych neměla vrásky," odvětí, ale ještě to ani nedořekne, není ani u posledního slova, a přece jen se jí rty roztáhnou do širokého úsměvu. „Prostě vypadáš spokojeně, tak jsem zvědavá, jestli to má nějaký speciální důvod."

Naberu si další porci paelly. Už jsem jí trochu přejedený, ale dneska mi přijde velmi dobře dochucená, a tak nijak výrazně netrpím. Spokojeně žvýkám, spokojeně polknu a pak spokojeně nakloním hlavu na stranu. „Má," přiznám a letmo, téměř nepostřehnutelně, pohlédnu na Sydneyho, který stojí kousek ode mě. Nejraději bych mu řekl, ať nedělá hlouposti a normálně si sedne, ale vzhledem k tomu, že je tu i Pamela, a navíc si od sebe na veřejnosti držíme odstup, nechám ho stát vedle okrasných keřů. Klidně ať stojí celou tu nekonečnou dobu ve škole, během úplně každé přednášky, protože mezi lidmi vesměs děláme, že je mezi námi čistě profesionální vztah.

Teda... neděláme. Mezi námi je čistě profesionální vztah.

Val čeká, ale nakonec to nevydrží, povytáhne obočí a vzdychne. „A řekneš mi ho?"

Kdybych jí mohl všechno říct, naprosto upřímně a bez vytáček, řekl bych, že poprvé v životě cítím hřejivý a naplňující pocit, díky kterému se mi ráno dobře a lehce vstává, že nevnímám žádné špatné zprávy, protože můj mozek má úplně jiné starosti, úplně jiné věci k řešení, které jsou o mnoho veselejší, a že poslední dobou nemám potřebu neustále uvažovat nad smyslem mého bytí, prostě jen jsem a cítím za to obrovský vděk.

Vlastně bych jí pomocí hromady slov oznámil, že jsem nepopiratelně a šíleně zamilovaný.

Jenže to je něco, co nemůžu jen tak vypálit, jelikož by ze strany Val následovala celkem pochopitelná otázka do koho. Věřím Val úplně ve všem a jsem přesvědčený, že by mě nikdy v ničem nezradila. Ovšem to samé už nemůžu říct i o Pamele, která je nedílnou součástí Val.

A taky souhlasím, že všechno musí zůstat jen mezi mnou a Sydneym, jelikož nemáme ponětí, jak by na něco takového reagovala KREV.

Zabodnu zrak do talíře. „Prostě teď všechno tak nějak vychází. Nevím," pokrčím rameny a zkouším znít co nejvíc neutrálně a neurčitě.

Vesmír velkých dálekTahanan ng mga kuwento. Tumuklas ngayon