X. ISAAC

156 20 2
                                    

Kšiltovku mám staženou hluboko do čela, ale stejně cítím sluneční paprsky. A když na okamžik zvednu hlavu, abych zkontroloval okolí i vizuálně, musím přimhouřit oči. Součástí abstinenčních příznaků je tedy i částečná ztráta rezistence vůči světlu. Logicky se s tím setkávám poprvé, protože během Samotky jsem byl většinu času v naprosté tmě.

Ostrý sluneční svit mi nepůsobí bolest, ale není ani příjemný. Připadám si kvůli tomu mrzutý. Což se ztratí ve spoustě dalších pocitů, které poslední dny prožívám.

Je to devátý den od chvíle, kdy jsem měl naposledy krev. Intuitivně vnímám, že se blíží fáze ne nepodobná peklu, jaké už jsem jednou prožil. Dnes v noci jsem navíc usnul. Byl to sice jenom mikrospánek – seděl jsem u Wyattovy postele a pořád dokola skládal a rozebíral hlavolam, který jsme po cestě koupili – a mohl jsem spát nanejvýš pár vteřin, ale vyděsila mě představa, že bych něco takového zažil za volantem.

Tudíž jsme spolu s Wyattem došli k názoru, že je čas postoupit k plánu, který zahrnuje jeho krev a moje chlemtání.

Jak se blížím přes poloprázdné parkoviště k našemu motelovému pokoji, dalšímu z mnoha, nedokážu zaslechnout žádné zvuky. A teprve když vejdu dovnitř, uvědomím si, že Wyatt nehybně sedí na posteli a zírá před sebe. Jistá apatie v jeho tváři ale okamžitě zmizí, smaže ji mírný úsměv, který se ještě víc rozšíří, jakmile mu podám plechovku studené limonády.

Jít pro limonádu k recepci a nechat Wyatta tady bylo v mnoha ohledech riskantní, ale on na ni měl opravdu velkou chuť. Dost validní argument. Navíc nejsem v pozici, abych mu říkal nějak tu chuť musíš zvládnout. Takže jsem pro ni zašel.

Plechovka je orosená a Wyatt po ní přejede prstem, načež ji položí na noční stolek. S očekáváním na mě pohlédne.

Hodím kšiltovku na matraci a prohrábnu si vlasy. Potím se teď víc, ale to brzy odezní. Všechny lidské projevy budou znovu utlumené a moje upíří já převezme kontrolu.

Překvapivě necítím pouze úlevu. Jsem rád, že budu soustředěnější a schopnější, zároveň mě ale netěší brát Wyattovi krev. Před pár dny jsem takhle vůbec neuvažoval. Ještě během naší hádky mi připadal Wyattův odmítavý postoj vyloženě nasírací. Jenomže teď... Nevím. Nejsem si jistý, jestli je to dobrý nápad.

Vyhrnu mu rukávy a palci jemně přejedu po předloktích. Má tak jemnou kůži. A žíly jsou na obou rukách dostatečně viditelné. Pro snazší manipulaci si vyberu pravačku, už kvůli tomu, že je levák.

V malé oprýskané koupelně si pořádně vydrbu ruce a následně se vrátím do pokoje, kde z batohu vytáhnu všechno potřebné, což se ani vzdáleně nepodobá vybavení, jaké mají k dispozici v ORION Labs. V lékárně se nám povedlo sehnat pouze odběrovou injekční stříkačku a vakuované zkumavky. A také škrtidlo, dezinfekci, železo a šumivý multivitamin.

Domluvili jsme se, že mu odeberu 300 mililitrů.

Znovu jemně sevřu jeho paži a nasadím mu škrtidlo. Potom pomocí dezinfekce a vatových tamponů ošetřím místo u žíly. Moje zkušenost je spíš teoretická. KREV překvapivě neměla zájem vzdělávat nás, jak provádět odběry lidem. Něco takového se učilo pouze ve vybraných jednotkách, které měly být vyslány doprostřed válečných konfliktů.

Wyatt začne hýbat paží a já si mezitím nasadím jednorázové rukavice. Sáhnu pro jehlu a... Zaváhám. S hlavou mírně nakloněnou na stranu poslouchám tlukot jeho srdce. Nepřipadá mi neklidný, ale stejně se zeptám: „Máš strach?"

„Nemám strach. Jen mi to přijde zvláštní."

„Mně taky," přiznám. Ale nehledě na okolnosti tohle nakonec musím udělat. Nemůžu se bát rozhodovat v těžkých situacích. Navíc jde pořád jenom o odběr krve v relativně přijatelných podmínkách.

Vesmír velkých dálekWhere stories live. Discover now