𝑬𝒍𝒊𝒔𝒊𝒏𝒂 𝒗𝒐𝒍𝒃𝒂

XXVIII. Je toto správné?

„Můžem si teda promluvit?" zeptal se mě hned, jak si mě všiml. Popravdě jsem to vše brala za uzavřené, ale on si to zřejmě nemyslí.

„Vlastně.. myslím že není o čem" odpověděla jsem.

,,Ano je, Elis" odpověděl a koukal mi do očí.

„Chci abys věděla, že to co jsem ti ráno řekl byla chyba. Nechtěl jsem to říct." pronesl a pohladil mě po ruce.

„Dobře" odpověděla jsem, moc věrohodně to tedy neznělo.

,,Nechtěl bych aby se ti něco stalo".

„Tak proč si to řekl?" zeptala jsem se.

„Já nevím. Prostě jsem měl špatnou náladu, a ještě mě naštvalo, že si mi to nechtěla říct" celou dobu co mluvil, mi koukal do očí.

„Víš, že jsem to tak nemyslel" dodal ještě a pohladil mě, tentokrát ale po tváři. Je to divný, když se jeho teplé ruce dotýkají mé pokožky.

Chvíli jsem na něj jen koukala, jestli slyším dobře. Ten Calin, kterého znám od té doby co jsem tady, se mi snad poprvé omluvil a myslel to vážně.

Nechápu, co se tu k sakru děje. I když, možná to opravdu myslí vážně, člověk ale u něj nikdy neví.

„Elis promiň-" chtěl ještě něco říct ale já jsem si místo toho na něj sedla, a obejmula ho.

Nevím proč jsem to udělala, asi prostě jen ráda objímám lidi. (A kdo ne)

„Já-no mám tě rád i když to tak často nevypadá"

„Já tebe taky" pronesla jsem. Jeho ruce se obmotaly kolem meho pasu.

Když jsem se odtáhla od Calina, koukla jsem se mu do očí. Koukali do těch mých, byli jsme u sebe tak blízko.

Tak nebezpečně blízko.

Nestrhálávali jsme ze sebe oči, aspoň ne do té doby, než se mi Calin podíval na rty. Pocítila jsem paniku,a to jakože extrémní. Chtěla jsem z něj slézt, malém se mi to i povedlo, ale přitáhl si mě zpět.

„Nesnaž se zkazit tuhle chvilku" řekl a přejel mi rukou po stehně.

„Já- nesnažím" většinou když jsem nervózní, tak koktám.

„Jseš nádherná..byla by škoda, kdyby mi tě nějaký kluk vzal" pronesl a přitáhl si mě blíž k sobě.

Co to právě vypustil z pusy? Jen jsem na něj zírala, a vstřebávala to co mi právě řekl. Snaží se mi tím něco naznačit?

Začala jsem opět vnímat realitu. Jeho oči zkoumaly snad celý můj obličej, byli jsme u sebe snad ještě blíž, než před chvilkou. Moje oči se přemístili na jeho rty, ani jsem si to neuvědomila.

Ve chvíli kdy jsem to udělala, sem ucítila jeho rty na těch mých, udělal první pohyb a pak čekal jestli ho zopakuji.

Chvilku jsem váhala, ale nakonec jsem udělala druhý pohyb.

Calin prozměnu ani chvilku neváhal, a začal mě líbat, já jsem samozřejmě spolupracovala. Je to správné? Není, ale v tuhle chvíli jako bych zapomněla na to co správné je a co není.

Bylo to něco úplně jiného, nového. Nic takového jsem dlouho nezažila, ten pocit chtíče, lásky a bezpečí.. Počkat, lásky?

Nevnímala jsem okolní svět, jen nás dva, do tý doby než sem vtrhl Pepa.

„Elis máš čas?" vtrhl tu s poměrně vysmátým obličejem, ale ten se mu hned změnil do smutného, možná až naštvaného.

„Jo takže nemáš" řekl, zabouchl dveře a já si začala všechno uvědomovat.

Co jsem to právě udělala?

Rychle jsem z něj slezla a postavila se na nohy.

„Tohle není správný, a ty to víš" řekla jsem, i když vím že bych na tom místě, kde jsem byla ještě před pár sekundami, byla klidně znovu.

„Správné, nesprávné..záleží na tom? Však si jen užíváme" řekl a zvedl se z postele taktéž jak já.

To myslí vážně? Samozřejmě, že aspoň mě na tom záleží a o něm jsem si to stejné ještě před chvílí myslela. A jestli mě chce jen na užívání, to ať si jde za nějakou štětkou, tu já ze sebe rozhodně dělat nenechám.

„Já prostě nemůžu" řekla jsem a opustila pokoj. Chci najít Pepu a vše mu vysvětlit. Nechci, aby si vymýšlel nějaké falešné scénáře, jak to mám třeba já ve zvyku. Pořád mám ale v hlavě Calinova slova a tu jednu větu;

"Však si jen užíváme".