𝑬𝒍𝒊𝒔𝒊𝒏𝒂 𝒗𝒐𝒍𝒃𝒂

LV. Už to není, jak dřív

Co jsem komu udělala, že mě život trestá takovým způsobem?

„Elis jak ti je? Nevypadáš nejlíp" řekl ustaraně Petr. Opravdu jsem na tom nebyla dobře. Jediné co vím je, že takhle nechci žít. Trochu nevím co teď očekávat od Petra, říkat mu to prostě nebudu, bude to znít směšně, ale po tom snu mu nevěřím, ani Pepovi.

---

,,Hele nechceš hodit k sobě? Postaral bych se o tebe" usmál se na mě Petr.

Měla jsem na vybranou? Ne, takže co jiného mi zbývalo, než na to kývnout. S rukou omotanou kolem mého pasu jsme se vydali k mému autu, které ale řídil on.

,,Jak víš kudy jet?" zeptala jsem se po chvilce cesty, protože jsem mu adresu neříkala.

,,Protože k tobě nejedu poprvé" zasmál se a já se na něj jen nechápavě podívala.

,,Nepamatuješ? Po té večeři jsme byli spolu u tebe přece" řekl a položil mi jeho ruku na nohu.

,,Jo aha" odpověděla jsem krátce a potopila se do mých vzpomínek. (p.a. všechen text napsaný uprostřed je jen flash back z různých dnů)

„Petře, já myslela že jsme jen kamarádi"

„Elis, už dlouho k tobě něco cítím, a proto se tě chci zeptat"

„Budeš se mnou chodit?"

Měla jsem si radši desetkrát promyslet odpověď, než se vrhnout do vztahu po hlavě. Byla jsem a asi i stále jsem bezhlavě zamilovaná...

„Takže teď jste jako ofiko spolu?"

„Jo"

„Přeju vám to, snad vám to dlouho vydrží"

Pamatuju si, jak jsem nadšeně vyprávěla Pepovi o tom večeru, kdy jsme se dali dokupy. Všechno by dopadlo jinak, kdyby jsem Petra nikdy nepoznala, i když by se možná někdy ukázal, pokud se znali s Pepou už dřív, co se i pokoušeli přede mnou utajit.

„Čau br-" začal Pepa na Petra, a já se v tu chvíli zarazila.

„Vy se znáte?"

„Ne, sorry, spletl jsem si tě" řekl omluvně Pepa na Petra.

,,Tak, jsme tu" probral mě Petr z mého přemýšlení, protože jsme dojeli domů.

Jeli jsme výtahem, nikdo z nás nic neříkal. Panovalo tu trapné ticho, které přerušilo otevření dveří výtahu.

Vydali jsme se k bytu, odemkla jsem a oba jsme vešli dovnitř.

Nic se tu nestalo, všechno bylo na stejném místě, stejná energie bohužel.

Došli jsme do obýváku, kde se válely nějaké kousky oblečení co tu po nás zbyly z minula. Nenacházelo se tu pouze tohle, ale i ty známé papíry. Dopisy.

Došla jsem na chodbu, kde jsem si všimla vyčuhující obálky v mé schránce. Obálku jsem vytáhla a dále ji nevěnovala pozornost.

Už je to nějaká doba od toho, co mi přišel ten první. Vím, že jsem byla vystrašená z toho, co přijde dál.

„Ne, jsi první kdo to ví, a on se to nesmí dozvědět. Třeba to byl jen vtip a už se to nebude opakovat"

„Snad"

Tohle bylo to ráno po tom dni, kdy se mi dopis dostal do rukou a já se s tím svěřila Pepovi.

„Co to sakra je?"

„J-já nevim kde jsi to našel?" zeptala jsem se a sebrala dopis z ruky.

„Bylo to ve schránce, normálně bych ti do pošty nelezl, ale ta obálka byla celá od krve nebo od něčeho a nešlo to přehlédnout"

Den, kdy přišel druhý, a taky poslední. Našel ho tentokrát Petr. Více mě děsilo to, jak řekl že je od krve nebo tak něčeho, ale vyšlo z toho jen to, že je to jen barva, naštěstí.

Takže podtrženo sečteno, s Petrem chodím, s Pepou se znám, dopisy a všechno kolem nich je pravda.

Den, kdy vypadly pojistky a taky den, kdy jsem omdlela to teda začalo, to už vím dávno, jenže...Ti kreténi do tý kavárny chodili už před tím. Myslím ty schůzky Petra, vždycky se tam objevili kluci a Dominik...

Nad touhle myšlenkou jsem se musela pousmát. Měla jsem radost z toho, že bych ho mohla ještě někdy vidět.

,,Peťo? Kdy budeš mít zase nějakou schůzku?" zeptala jsem se.

,,Už zítra, proč?"

,,Hele jen tak mě to napadlo, protože jsi měl schůzky dost často tak jestli se v kavárně zase uvidíme" usmála jsem se na něj.

Takže zítra se zase s Dominikem uvidíme... nesmím zapomenout na to, že spolu nic nemáme a vlastně se ani nějak nebavíme no...