𝑬𝒍𝒊𝒔𝒊𝒏𝒂 𝒗𝒐𝒍𝒃𝒂

LXVIII. Nechci jinou

Už jsem byla v polospánku, když jsem ještě zaslechla Dominikovu větu.

,,Víš, že tě miluju"

Počkat on mě miluje? Ne vždyť musí být ještě mimo. Ale je to poprvé co mi to takhle řekl. Ani si určitě neuvědomuje co říká, jen jsem naivní...

---

*pohled Elis*

,,Dobré ráno" prolomil ticho hlas Dominika, který se zrovna probudil. Já už tu asi od šesti ležela a nemohla usnout, a tak jsem zase přemýšlela.

,,Hm" odbyla jsem ho, protože proč bych na něj měla být milá.

,,Stalo se něco?" zeptal se s tázavým výrazem.

,,Jak jako jestli se něco stalo, ty si nic nepamatuješ?"

,,Co bych si měl pamatovat? Vím jen o tom co se stalo odpoledne no..." odmlčel se a potom pokračoval ,,pak jsem přišel a ty už si spala" V tom hlase nešel znát ani malý náznak toho, že by mu třeba i tamto bylo líto, ale na to nejdůležitější si ani nevzpomněl. Já byla zase ta, co už si představovala zásnuby, první mimčo, poté svatbu, druhé mimčo a psa...možná kočku, no nevím.

,,Pak nic?" zeptala jsem se doufajíc, že by se mu mohlo něco vybavit.

,,Ne, co bych si měl pamatovat? Stalo se mezi námi něco nebo..?" jo ty blbečku, přeskočila jiskra, ale asi se porouchal nějaký jistič, který ten proud nedovedl k tobě do mozečku.

,,Ne" pronesla jsem a naštvaně odešla. Jako vždy, zdrhám od problémů, jenže tentokrát jsi byl ten problém ty, Dominiku.

Kdybys včera tu větu "víš, že tě miluju" nevypustil z pusy, asi by byla moje nálada ještě horší, to nemění ale to, že si to nepamatuješ.

Měl bys vědět, že tahle věta se jen tak nevypouští do vzduchu, ačkoliv to pro tebe nic znamenat nemuselo, pro mě to bylo něco neuvěřitelného. Ještě nikdy jsi mi to totiž neřekl, když jsem to řekla já tobě, buď ses jenom pousmál a nebo mě umlčel polibkem.

Kéž by mohl Dominik číst mé myšlenky, abych to s ním nemusela řešit, nebo aby si alespoň uvědomil to, co způsobil.

Mám to s ním vůbec řešit? Vždyť by mi ani nevěřil, že mi řekl to co řekl, v horším případě by řekl že to byla chyba.

Byla to chyba?

Jedna strana mi říkala že byla, druhá to zase vyvrácela.

Zaslechla jsem onen známý hlas Calina. Slezla jsem schody a už odtud jsem slyšela rozhovor s nějakou osobou, zřejmě s holkou podle toho co jsem tak pochytila.

,,Už jsem ti zaplatil dost, nebo snad ne?" uchechtl se ironicky a já se čím dál víc přibližovala k jeho pokoji.

,,Dobře, bylo to fajn, teď prosím zmiz" zaslechla jsem další větu, to mě nutilo zjistit, kdo se ještě v místnosti kromě něj nachází.

,,Ale co tak najednou? Přilezu kdykoliv si pískneš a teď mám zase vypadnout jako vždy? Caline přestaň s tím už a najdi si nějakou jinou, takhle ubohá opravdu nejsem" zaslechla jsem hlas patřící dívce.

,,Notak Liv, takhle to přece není"

,,Přestaň mi konečně lhát do očí, děláš si ze mě jen někoho, kdo ti dělá takovýhle službičky a mě už to nebaví" holka je docela ostrá.

,,Utíkej kámoškám všechno říct, hlavně si pořádně postěžuj" vplivne ji ostře Calin do obličeje. Stála jsem jak přilepená na onu zeď vedle dveří, ze kterých vyletěla náhle ta slepice. Pardon, ta dívka. Zaraženě jsem se na ní podívala a na chvíli jsem si i myslela že jsem neviditelná, když nic neříkala. Třeba se ze mě stal duch, to by byla docela výhoda, aspoň bych je tu mohla špehovat nějak nenápadně, ne jako doteď.