Upravená - 1- Spoutaná (Avengers)

1.kapitola - Sledování neznámé ženy

Podle pokynů jsem se dostala na místo a očima zkontrolovala prostor mě přiřazený. Nikde žádná výjimečná aktivita. Poklekla jsem na jedno koleno, přitáhla si kabát blíž ke krku. Už to začíná, léto je nemilosrdně daleko a letošní jaro vypadá spíš jako přejmenovaná zima. Ještě před čtrnácti dny, když jste vydechli, byl vidět bělavý obláček páry.

„Orel se hlásí," zazněla vysílačka a já se podívala na protější budovu.

V sedmém patře byl náš orel. 

Kývla jsem na znamení, že vím, že je na místě.

Díky zlepšenému vidění nebyl problém vidět na dálku tak velikou, mezi místem, kde jsem já a kde je ona to mohlo být dvě stě metrů. Oddechla jsem si, když naše rudovláska opět zabočila a nikdo z nás ji nesetřásl z očí. Bylo jasné, že o nás musela vědět, při nejmenším díky svým instinktům, ale jinak neměla nic hmatatelného, co by jí doopravdy uklidnilo.

Jsme jako pára nad hrncem. 

Přesně, jak po nás velitelství chtělo.

Zvedla jsem se ze svého místa a přesunula se o kousek dál, abych měla ideální výhled. Rusovláska se usmála a docela bych řekla, že to bylo na budovu, kde je "orel". Věděla o nás. Věděla přesně, kde jsme. Ač jsem v té samé vteřině pohlédla do okna, nikdo už v něm nebyl.

„Orle, hlaš se!" zašeptala jsem.

„Je tu jeden z nich."

Místo srdce jako bych náhle měla granát. 

Měla to být pozorovací mise, měli jsme dostat lehký úkol, nic přetěžkého jako hlídat ji. I když jí trvalo, než na nás přišla. Dva měsíce je úctyhodná doba. Poškrábala jsem se znervózněle na krku a podívala se dolů do ulice.

„Setřeseš ho?" snažila jsem se do boje nemíchat, pokud to zvládne.

„Nemyslím si," oznámil mi mužský hlas místo orla.

Jsme lapeny.

V tu ránu jsem se rozhodla zkusit skočit. Přeběhla jsem na druhou stranu střechy a rozhodně zavrtěla hlavou. Fury, vy blázne, kam jste nás to poslal. Sledovat někoho takového by neměl nikdo, pokud nechce přijít o své zdraví. 

„Tak zase se uklidníme ne?" zjevil se zčista jasna muž v rudém obleku.

„Když já ti nevím, pospíchám," pozvedla jsem ramena a stejně se rozběhla.

Setiny sekundy mě dělily od toho, abych jí pomohla. Vzdát to kvůli šaškovi v rudém? Ne, děkuji pěkně. Tony Stark se na mě musel dívat jako na blázna. Chvíli mu trvalo, než mu došlo, že jsem opravdu právě nyní skočila z deseti patrové budovy a rozhodně jsem se nebála dopadu. Neměla bych, když se trefím a nebudu panikařit.

Nemusela jsem otáčet, slyšela jsem hučení toho obleku. 

Dneska si nikdo ani nemůže skočit pořádně z nějaké výšky!

Otočila jsem se a zamávala mu.

A pak mě zem pohltila.

***    

Nick Fury. 

Zalapala jsem po vzduchu.

„V klidu," dotkla se mého ramene teplá ruka.

„Sebrali všechny?" nedokázala jsem ještě stále pořádně zaostřit.

Jsme v cele, kruhový půdorys průhledná místnost skrz na skrz. Chytili ale jen mě a Caroline, nikoho jiného. Nechytili všechny. Fury mě možná nezabije, až mě uvidí. Sčísla jsem si rukou vlasy dozadu a zavřela oči. Hlava mě bolí jako střep. Musela jsem padat moc rychle nebo mě vážně Tony Stark tak vykolejil, že jsem se přenesla jen napůl.