Upravená - 1- Spoutaná (Avengers)

19.kapitola - Napadení

V mém snu jsem zase viděla rodiče, oba se na mě usmívali. Stejná scenérie - nás veliký oválný stůl a šest židlí, dvě z nich většinou prázdné, připravené pro hosty. Maminka začala nandavat porce s bramborovým salátem a táta šel rozpálit krb, aby se atmosféra v místnosti nevytratila. Milovala jsem tyto prostory. Dům býval docela veliký, poděděný snad po dvou generacích a daleko od města. Byl tam klid. Konečně jsme se přestěhovali k babičce, která už nechtěla být sama, my jsme ji nechtěli dát do domova důchodců. Babička by to nesnesla.

Bílé prostírání s vyšitým vzorem konvalinek, čerstvé květiny ve váze. Viděla jsem to všechno a na chvíli doopravdy uvěřila, že tohle ta realita, kam patřím. Moje srdce po tom toužilo věky, moje oči to chtěly znovu vidět.

Celé moje tělo i s duší se chtěly vrátit domů.

Jenže babička zemřela dva roky po té nehodě, zůstala v domově důchodců a byla na nás naštvaná, že jsme ji opustili. Myslela si, že jsme zemřeli všichni a její smrt byla zbytečná, protože její tělo fungovalo, zemřela ze žalu. Nezbyl jí nikdo. 

Byla sama.

Nebo si to alespoň myslela.

Už nikdy neuvidím, jak vesele popíjí s mamkou teplé kakao a směje se jako malá holka. Ona mě už nikdy nepohladí po vlasech a neřekne, že všechno bude v pořádku. Ono v pořádku už nebude nejspíš nic. 

Sladké sny.

„To nemůžeš myslet vážně Jamesi," brání se Aileen zase.

Musela se bránit celou cestu, i když jsem spala, její hlas byl stále kdesi v pozadí a moc milý se nezdál. Určitě se Jamese neustále ptala, co si to zase vymyslel za blbost. Ten jí neodpovídal nebo jí neřekl právě to, oč stála. Člověk nad tím vážně nemusel moc dlouho přemýšlet, aby si byl jistý, jak to bylo. James se o tom prostě nechtěla bavit a Aileen začala šílet. Oba dva se dali pochopit, když se použil přirozený rozum. 

Jemu je to nepříjemné a ona potřebuje víc informací, protože je doživotně otrávená tím, že se nikdo nesnaží jí o tom, co se děje, alespoň říct. Neustálý pocit, že si vás přehrávají z jedné strany na druhou, to je přesně to, z čeho jí je zle. 

„Kam jedeme?" opřela jsem se o Aileen a sedla si.

Maii mě připravila o dost času.

„Někam," sevřel James pevněji volant a zněl podrážděněji," neměla bys ještě spát?"

Lezeme mu na nervy asi všeobecně. Přidejte k tomu ještě stres z toho, že nás někdo chytne a bum máte uzlíček nervů, který se za každým rohem dvakrát otočí a z auta nevystoupí, dokud nebudeme na místě. Nejspíš nebude ani spát, aby měl stoprocentní jistotu. Nikdo po nás nejde - alespoň to jsem mohla vytušit z naprosto klidného Lockeho a Aileen. 

„Neber si to osobně," ozval se Locke z místa spoluřidiče," unikli jsme o vlásek smrti."

„Co se dělo?" zjistila jsem, jakou mám mezeru v paměti.

„Nevíme, ujeli jsme včas," zopakoval James docela nahlas," snad se zbytek lidí dostal ven, k autům..."

Znělo to jako by se doopravdy zajímal o to, aby se dostali pryč v pořádku. Třeba je prostě jen nechtěl vidět mrtvé, protože si na ně zvykl. Zavřela jsem znovu oči. Unikli jsme smrti a nevíme, zdali to přežil někdo jiný. Bezva. Docela by se mi hodilo vrátit se na špalek. Potlačit zpěv únavy, to se mi podařilo s delším snažením.

„Zjistíme to, až dojedeme na místo," snažil se Locke mluvit rozumně.

***