Upravená - 1- Spoutaná (Avengers)

14.kapitola - Dva dny předem

Dny plynuly a do posilovací místnosti, jak se správně ten sledovaný kousek lodi jmenuje, jsem chodila jen večer a sama. Aileen se rozhodla ležet a sníst, co hrdlo ráčí. Nemůžu se jí divit, jen mi to připadá strašně nezodpovědné, alespoň tak to vnímám ze své strany. 

K ní nemůžu být plně upřímná, protože ano, vadí mi, že je silnější než já. Dokáže toho mnohem víc a já si opravdu připadám jako koule na noze. Ve špatných chvílích si stejně řeknu, že už moc dlouho taková fešná koule nebudu.

A ani to jí nějak nedokážu říct, i když jí věřím a mám ji ráda. Nechci, aby za mě bojovala, chci, aby bojovala za sebe. Takže jí to možnost ani nedám. Asi je to dost sobecké. Banner se zavřel v laboratoři a ven vychází jen v případě nutnosti.

Známe se jen chvíli a přesto mi připadá, že tak dobrý člověk si tohle nezaslouží. Romanovová není k nalezení, ale nikdo to neřeší, protože se předtím pohádala s Furym ohledně toho, co se stalo a co se dělo za jejich zády.

Poslala ho docela do nepěkných míst, oficiálně rozvázala s agenturou poměr a odešla.Banner s ní nějaké pletky měl a docela ho to ranilo, že za ním ani nepřišla. Myslím, že jí to v tom vzteku ani nemyslelo, prostě potřebovala odejít, potřebovala si to urovnat v hlavě a nevidět tváře těch, který se to také týká s nic s tím nedělají.

To by štvalo každého.

„Do tohoto tábora pojedete s nimi," nadhodil Fury a projektor nám dal další náhled na další mini vesničku.

Do teď jsme nikdy nebyly.

Nikdo z Avengers to nepovolil, i když měl Fury své plány, nechtěl je nejspíš víc stresovat, čekal na jejich povolení. Závidím jim, že se k nim chová takhle, ač ne vždy, někdy si alespoň vzpomene, že jsou na stejné lodi a že jsou na stejné úrovni.

O nás si tohle Fury nemyslí.

„Heria by nás na místě zabila, kdyby tam byla," šeptám si sama pro sebe.

Aileen se otočila a usmála se, nejspíš to slyšela. Heria odešla ze svého nového tábora, zaútočíme na nově stavěnou vesnici, kde má svoje stoupence a bude tam nejspíš Caroline. Bude tam nejspíš i celý náš bývalý tým, který před třemi týdny utekl. 

Nebojím se jich, nebo jsem se alespoň nebála, dokud mi nedošlo, že jsme na opačných stranách. Teď to budou všichni vědět. Bude pořádně těžké získat si tam důvěru, když jsme je už prakticky nejednou zradily.

Fury nedává lehké úkoly.

„Dostaneme nějaké vybavení?" ozvala se Aileen s upřímným úsměvem.

Zastrčila jsem si pramen rudých vlasů za ucho, zadívala se do země. Zbraně měla ráda i předtím, než se tohle stalo. Táta měl zbrojní pas a ona si ho chtěla taky udělat, táta jí s pistolí cvičil a ona do toho byla vážně blázen. Mamce se to moc nelíbilo, ale nakonec uznala, že se alespoň dokáže Aileen bránit a nechala jí to. 

Pokud by měl být někdo hrdinou, pak by to měla být ona.

Mě zbraně připadají příliš těžké, nemotorné a nevím, snad příliš sadistické. 

Udělila jsem si psychickou facku.

Zbraně se mi prostě nelíbí protože jsou příliš rychlé, když se trefíte, pak ten druhý padne rychle. Ač jsem si to nikdy nechtěla přiznat, jo, je to tak, já chci, aby člověk, který mě napadne, já prostě chci, aby trpěl. 

A takhle jsem to měla už předtím.

„Jistě," spokojeně se Fury usmál," náš arzenál je vám plně k dispozici. Myslím, že víte, co vám jde nejlépe a podle toho zvolte."