Upravená - 1- Spoutaná (Avengers)

24.kapitola - Vstříc smrti

Doktorka prošla kolem jeho pokoje a on konečně uznal, že něco na těch vědcích a pomatených chemicích bude. Nepodíval se té ženě ani do očí, jen se posunul na své posteli blíž ke zdi, které ho chránila od ostatních experimentů. 

Je to až ironické, ale on doopravdy nikdy nečekal, že skončí v jedné z téhle klecí. Jistě, bylo skoro jasné, že když neskončí včas, něco se nepěkně pokazí a veškerá tíha padne na jeho hlavu.

Kdyby šlo jen o vyvražděnou vesnici, tak se neděje nic tak hrozného. Pár desítek mrtvých není nic ve srovnání s tím, čemu musel čelit jako mladší. 

Musely zmizet celé rody, všechny jejich spojky a napojení na svět, který by si na ně mohl vzpomenout. Dvě stě obětí není nic, jsou to jen zrnka prachu.

„Dáme se do toho," otevřela směle dveře a položila tác s injekčními stříkačkami na kovový stůl.

„Ivonne," otočil na ní hlavu," myslím si, že to ještě může počkat."

Překvapivě už měl dobrou náladu. Když jej chytili na útěku, deset metrů od letadla... Vážně ho to zamrzelo. Byla chyba mizet skrze normální lidské prostředky, měl využít nejrychlejší možnosti, měl si to promyslet a skrývat se dokud by ta situace trochu neutichla. Hillovou nesebrali. To jediné mu momentálně dělalo ten úsměv na tváři.

Jeho nejspolehlivější voják to přežije.

A možná ho pomstí.

Blondýnka si vytáhla zápisník, aby později mohla podat informace jiným, kteří je potřebují vědět. Ivonne znala Furyho dlouho, prakticky byla u jeho zrodu. 

Byla hrdá na to, jaké společnosti je členem, protože se jim podařilo něco neuvěřitelného. Bylo jí líto, že musel zemřít, pořád nějak tušila jak moc je lidský život cenný. Možná jí to vštípila matka, která jí vychovávala příliš upjatě. 

„Nemáme na to čas," posunula tác a oba kovy vydaly nepěkný zvuk.

„Jsou to injekce proti bolesti Ivonne," zvedl se na loktech," to mě nezabije."

Tahle verze Furyho byla vážně podivná, Ivonne to nevadilo, to ona zařídila, aby takový byl - proto jí taky dali za úkol se ho zbavit. 

Dala mu něco z povahy svého zemřelého manžela, chtěla, aby nějakým způsobem povstal a jelikož se nikdy nedostal tak daleko, přišlo jí to jako dobrý nápad. Každý z vědců se snažil vypěstovat své zájmy a jí se to povedlo.

Povzdychla si, upravila plášť a poposedla si. 

Nechtěla ho zabíjet, nechtěla, aby trpěl. Možná nebyl nejlepší pro ně, ale ona z něho byla nadšená. 

Naučil se tolik věcí, které se většina lidí učí celý život!

Jemu stačily tři roky! 

Nikdo doopravdy neoceňoval, jak moc se nadřela na tom, aby našla dobrou kombinaci! 

Kolik prototypů padlo, aby mohl jeden z nich něco dokázat...

A on je teď tady.

Znovu mezi nimi.

„Fury," nešlo jí to přes ústa," Petere..."

Nedovedla mu obhájit to, proč to dělá. Popravě ona také netušila, co jí dovedlo k tomu, aby zvolila takovou smrt. Mohl umřít tolika způsoby, ale ona nechtěla, aby to bylo krvavé, aby to bylo ošklivé. V koutě duše každému přála mír, dokonce i v posledních chvílích.

„Přijdou zítra," lehl si opět do postele a podepřel si hlavu.

„Neděláš to proto, že by ses bál," rozzlobila se na něj," chtěla jsem ti nabídnout klid a mír. Petere. Po celé té dlouhé době máš šanci udělat něco, co by on nikdy neudělal, jednou máš možnost se chovat podle toho, cos bys ty chtěl..."