Upravená - 1- Spoutaná (Avengers)

27.kapitola - Nabídka

Každý krok si hlídám. 

Thobias mě vede chodbami, nechci se mu podívat znovu do očí a tak sleduji, jak na něm sedí oblečení. Nebýval tak svalnatý, ale není to nic hrozného. 

Spíš mu to víc sluší.

Oproti němu jsem vždycky vypadala jako nepovedené štěně. On s metrem osmdesát a já metr šedesát, bylo vtipné nás pozorovat. Teď mezi sebou nemáme ani deseti centimetrový rozdíl a jsme si rovni. V rodině vyčuhoval, ať chtěl nebo ne. Mamka ho prosila, aby si nebarvil vlasy a chtěla to i po nás. 

Ve škole měli vždycky problém s tím, jak vypadáme. Popravdě ani netuším, co vlastně měli proti zrzkům a dneska mě to netrápí. Jen to nebylo milé období mého života a ani Thobiase. Ten si nakonec vlasy barvil na tmavo, takže jeho původní barva ztmavla, přesto stále byla zrzavá. Jako brunet vypadal divně, ale žilo se mu trochu líp.

„O Aileen nikomu nepovím," řekl zničehonic.

„Jak to myslíš?" zamračila jsem se.

„Oni neví, kdo je," usmál se," jako jediná z nás je z toho venku, myslí si, že jste jen kamarádky. Naše záznamy se ztratily, jak příhodné, že?"

„Před chvílí se tě pokusila zabít," prohlásila jsem nahlas," pamatuješ si to, že jo?"

Thobias se usmál.

„Jsou věci, kterých se musíme držet, ale jsou taky věci, které nechci udělat. Třeba to jednou pochopíš princezno," začal znít jako můj dávno ztracený bratr," všechno je tu docela zamotané, viď? Ale to je v pořádku, ty společnosti si nás jen přehazují..."

„Neměl by ses semnou takhle bavit," přehodila jsem mu, když se mi to začalo nelíbit.

Jistě, předtím mi bylo jedno, kde jsou kamery a odposlouchávací zařízení. Bylo to fuk, protože by mě nechytili. 

Teď to vypadá jako by si semnou chtěl Thobias dál hrát, aby hrozilo nebezpečí mě i jemu. Neodpověděl mi na to, přestal mluvil a otevřel dveře do sálu, kde se konala poprava. No, Fury leží na kovovém stole a má zavřené oči, vyhrnuté rukávy, srdce mu stále bije. 

Mramorová podlaha, černobílá připomínající šachovnici. Deset zajmutých lidí, které hlídají jen tři z druhé strany. 

Thobias se stále drží blíž mě než jim, pořád mám pocit, že já jsem to, co on chce doopravdy chránit, ale nedokážu říct, zdali si to jen domýšlím nebo to tak je. Kdybych měla ještě minutku, zeptala bych se ho.

Přestávám se v tom orientovat.

„Jsem rád, že vás vidím," culí se na mě prošedivělý chlap v tmavě modrém obleku s černou kravatou.

Vypadá jako další z řady politiků, ale když se podívám na jeho ruce, něco mě zastaví. Má na jedno zápěstí stejné x, které má většina z upravených. Nebavím se tedy jen tak s někým, možná na mě zaútočí. 

Beze slova se zastavuji pět metrů před ním, nevěnuji mu dostatečnou pozornost. Je jich tu deset, deset z nás a mohla bych je přenést. V horším případě přenesu všechny, to by nebylo moc hezké. Potřebuji trochu víc času a nesmím zavírat oči.

„Thobias vám určitě řekl o naší nabídce," usmál se.

Pane bože, další známý neznámý.

„A jak vlastně zní," dělala jsem, jak mě to zajímá.

Ten chlap má zelené oči. Proč jsem se soustředila zrovna na to, to nedokážu vysvětlit, ale něco ve mě mi říkalo, ať mu plivnu do obličeje, vezmu ho lopatou před hlavu a zakopu tělo a hlavu odděleně. Byl to dost přesný popis.