Upravená - 1- Spoutaná (Avengers)

5.kapitola - Heria

Fury se ani nepohnul, skoro nedýchal. Přes sestry rameno jsem zaznamenala, že krvácí a má hodně ošklivě poraněnou paži. No, každopádně mu stále drží na místě, vyvrácená není, jen roztržená kůže. To se dá do pořádku celkem snadno a lehce.

„Fury," chytila jsem jí za jedno rameno a poslala ji za sebe.

Jeho ruce se zatřásly, ne snad z pochybnosti nad tím, že by vstřelil, ne, jedná se o to, že ta zbraň se dá udržet v obou rukách. V jedné dost těžko. Kdyby nebojoval předtím, udržel by ji jako každý zdravý člověk, nyní je ale unavený a poraněný. Když ji ještě chvíli bude držet, tak může klidně spadnout na podlahu.

Nestřelí ji.

„Položte a my vám pomůžeme," zvedla jsem automaticky ruce.

I když jsem nechtěla.

„Jsou silní," opřel se o rám dveří a sesunul se na zem.

„Nečekaně," pozvedla sestra obočí.

Banner na nás hleděl beze slov, sám se pořád zabýval tím, jak dost se bojí toho, že by vážně musel skutečně jít zase do něčeho takového. Popadla jsem Aileen za paži, vytáhla ji ven. Fury odpadl a Banner pro něj došel, uložil jej do nejbližšího křesla. 

„Jaký je náš plán?" usmála se na mě jako blázen.

A mě se na chvíli naskytl podhled na tvář, kterou jsem vídávala každý den, nyní opatřenou šrámy a ránami, které by mít sedmnáctileté děvče mít nemělo. Zavřela jsem oči, nadechla se. Tyhle věci mohou počkat, probíhá tu válka a já řeším, jaký zmrd jí dokázal ublížit, když jí měl jen pomoct. Stiskla jsem k sobě zuby vší silou, abych cokoliv neřekla.

Není na to čas.

„Kdo všechno tu vlastně je?"  

„Heria, Vera a pár dalších, Thobias tu není," řekla smutně.

Já jsem ráda, že tu Thobias není. Stačí, že jsme v kaši my dvě a kdyby ještě Tobias, tak bych už to nedávala. Zatím musím dávat pozor jen na nás dvě a sem a tak kouknout na Caroline. Zastavila jsem se. Kdysi, když nás vzaly ze základny, už to bude čtyři roky... Heria předala cosi Caroline, nikdy jsem nevěděla co.

„Co vás sem přivedlo?" chytila jsem se toho prvního, co mě napadlo.

„Poslali nás sem," odtáhla mě dál od Furyho," chtěli to tu svrhnout. Nikdo nám neřekl, že je tu někdo od nás. Všechno se to nějak pokazilo, roztříštilo."

„Dobře," přeskočila jsem svůj monolog o tom, že lidi jsou pitomci," sejmi jakoukoliv z nich můžeš. Dávej si pozor, jsem na cestě a hned za tebou."

Nechala jsem ji, aby odešla z dveří.

„Fury, za tohle mi dlužíš skleničku," otočila jsem se na něj a ztratila se v zemi kovu.

Byla jsem zvyklá chodit skrze stěny z betonu, kamene a cihel, ale kov to bylo něco úplně jiného. Pálilo to, moje kůže se tomu poddávala, ale nijak to bolest samotnou neutišovalo, naopak bych docela jistě mohla říct, že čím dál jsem byla, tím víc to bolelo. 

Zaměřila jsem se na Caroline a Heriu, které potřebuji dostat především. 

Caroline byla poslána pryč z jistého důvodu, stejně jako já. Heria nebyla dobrá jako člověk, záleželo jí jen na tom, kolik lidí zabije, až ji vypustí. Nedokázala jim odpustit, že se na ní vyřádili. Nechtěla se smířit s tím, že do toho projektu nešla, protože byla nemocná, ale protože její rodina neměla peníze, poslala všech pět dětí a z nich přežila jen Heria.