Upravená - 1- Spoutaná (Avengers)

23.kapitola - Práce s informacemi

Znáte to, čekáte mnohé věci, ale to zásadní, to většinou ani nepřijde. Sestra mě pustila po pěti dnech na procházku, celé zdravotnické oddělení vypadá krásně! Ač nejde jen o to, jak na mne působí budovy a jejich interiér, musela jsem uznat, že mi to vzdalo dech. Lidé byli milejší, což mě odzbrojilo úplně. Doktoři svoji práci dělali důsledně, k dnešku mám pocit, že mne proskenovali celou od hlavy až po paty nejméně padesátkrát.

Možná i víckrát.

„Je na čase vám to říct," vešel Wren do pokoje a Aileen málem sletěla z postele.

„Co se děje?" vyrovnala rovnováhu.

„Fury to vzdal," hodil po nás nadšeným pohledem," dnes ve dvanáct hodin musel odložit svou funkci. Zítra ráno jej nechají tajně zmizet a dalšího dne se nedožije - běžné praktiky, když někdo něco nedodělá nebo udělá špatně."

„Nemůžeš to myslet vážně, že z toho máš radost," sykla Aileen a zamračila se," možná nikdy nebyl ničím jiným než problémem, ale je to sakra člověk. A zavraždí ho jeho vlastní organizace..."

Ve Wrenově tváři bylo napsáno mnoho věcí a nyní se zrovna psal příběh o tom, že to klidně Furymu přeje, protože za to, co udělal, za to si to zkrátka zaslouží. Navíc, Hydra bere jako samozřejmost, že svoje chyby odklízí, takže mu to připadá přirozené, že jej zabije jeho vlastní organizace. Pro něj je to stejné jako když soud odsoudí vraha. 

Přirozený proces.

Pokroucený, ale přirozený.

„Chtěl jsem vás vytáhnout na ten proces, ale když vidím jak reaguješ..." zvedl celou hlavu nahoru, aby vypadal jako pyšná nóbl dáma.

Takhle jsem ho neznala.

Znala jsem ho jen jako zachránce, jako někoho, kdo nás dokázal udržet při smyslech a někoho, kdo byl schopný okrádat vlastní řady, abychom i my dostaly něco k jídlu. Takhle jeho stránka je pro mne úplně nová a nebudu lhát, občas se až leknu, co z něho leze. Uvnitř se stále přesvědčuji o tom, že je to ten člověk, který zachránil a tečka. 

Tenkrát mohl těžko vtipkovat na účet kohokoliv, nebyl na to prostor, mysl ani čas. Přesto souhlasím s Aileen. Mě to nepřipadá jako normální věc, spíš je to zrada - každý děláme chyby, dobře někdo i světového významu, ale to neznamená, že by ho měli zabít.

Ano, ten člověk mi ublížil a ublížil mnoha dalším, ale nebyl to jen on a já nechci být taková, abych mu to přála. Možná je ve mě stále nějaký vzkříšený snílek, možná ho brzy někdo zabije, ale teď nechci, aby zemřel, i když jsem mu to sama slíbila.

Život máme sakra jen jeden.

„Půjdeme," odpověděla jsem za Aileen.

Ta se na mě podívala jako na čokoládu ve slevě - absolutně nechápavě, lehce naštvaně a tak výřečně. 

„Dobře," usmál se na nás jako sluníčko a přestal se konečně mračit a nafrňovat," cvičení tvých končetin je dneska od tří hodin - nezapomeň."

Zamával ze dveří, odešel za dalšími pacienty. Představovala jsem si jeho povolání, nikdy mi na mysl nepadlo, že by mohl být doktorem. Jistě, nějaký doktor tam být musel, ale že by to byl zrovna on, to se tenkrát nedalo vypozorovat. Tiše jsem vstala a opatrně došla ke dveřím, abych je zavřela. Jistě, jsou tu lidé, co slyší i chrousta o další tři místnosti dál, ale ten pocit soukromý, který mi ty dveře dávají, ten jen prostě momentálně potřeba.

„Nechci ho vidět umírat," narovnala jsem se a nemocniční oblečení na mě opět viselo.

 „Tak proč tam jedeme?" zeptala se.