Upravená - 1- Spoutaná (Avengers)

3.kapitola - Odposlouchávání

„Vstávat," přišel Kapitán.

Pět třicet ráno a už nás jdou budit. Caroline se ani nepohnula, nejspíš se do sedmé hodiny ani nepohne, povídaly jsme si až do tří do rána. Pak jsem vytuhla. Bůhví, kdy šla spát ona. Vstala jsem tedy rychle a přikryla ji jednou z pokrývek, které jsme předešlého večera dostaly. 

Vypadá tak vyčerpaně.

„Je potřeba, aby jsme tam byly obě?" snažila jsem se vyjednat pro ni víc spánku.

Když jsme sledovaly Romanovovou nebyl pořádný čas na spánek nebo odpočinek. Lidské tělo to nějakou dobu vydrží, ale nic se nemá přehánět. Ona si musí odpočinout a já taky, vzhledem k tomu, že já mám problém s tím vůbec usnout, byla bych ráda, kdyby alespoň jedna z nás v následujících dnech byla při smyslech. 

Kapitán se na ni podíval a pokýval hlavou, jako by přemýšlel, zdali ji musíme vzbudit. 

„Není," otočil se na patě a vyšel z pokoje.

Nečekala jsem sice přivítaní alá "jsme rádi", i tak se zdá, že jejich momentální postavení vůči nám bude jaksi dosti chladné. Urovnala jsem si šedou mikinu a stáhla jí dolů, jako bych si chtěla zajistit víc tepla.

„Dostaneme popis situace?" vykročila jsem na chladnou chodbu.

Steve stále držíc své tempo se na mě ani neohlédl, natož, aby promluvil. Rychle jsem si uvědomila, že nám nejspíš mají stále za zlé, že jsme agentku Romanovovou sledovaly. Naše volba to ale nebyla, nikdy to nebyla naše volba Jen jsme se naučili dělat věci, které jsou potřeba, i když nejsou správné. Nelhala bych o tom. 

Nenávidím se za to.

A rozhodně v tom nejsem sama. 

Někdy ale není jiná možnost, než se vážně poddat tomu, co přišlo a opustit sebe sama. Zastrčila jsem si vlasy za uši, přidala na kroku, abych mu stačila, ale ne, abych šla stejně rychle. Očividně byla potřeba udělat prostor.

Vešli jsme do velícího střediska, obklopeného několika počítači po obvodu a zcela čistým výhledem vpřed. Každého by to ohromilo. Přešli jsme přes můstek a zamířili hlouběji do útrob vzdušného plavidla. Kapitán se ani nenamáhal podívat, zdali za ním jdu. Díky tomu jsem nevěnovala takovou pozornost tomu, zdali na mě dává pozor a věnovala se raději zapamatování si cesty. 

„Jsme tady," vešel a bez problémů mi otevřel dveře.

Nakonec přeci jen, je ze staré školy a neotevřít dámě dveře, to by ho snad mohlo i bolet. I když moje poznámka byla více než jízlivá, byla jsem ráda, za ten malý projev toho, že jsem stále lidská bytost. Někdy mám problém se s tím úplně srovnat. 

V místnosti se sešli Bruce, Rogers a docela dost nepoznatelných tváří, které bych si vybavit měla, protože jsme jako první úkol dostali zapamatovat si všechny lidi v okolí Avengers a i druhé skupiny, která začala vzkvétat. Zabodla jsem pohled do země, jakmile jsem si všimla Wandy, hledící na mě jako na nějakou panenku.

Možná čekala, že jí předvedu přesně tu moc, kterou ona má.

Jenže tu nemá nikdo.

Bylo jasné, že jim Fury řekl podstatnou část věci, protože většina z nich na něj koukala jako na zrádce. Rozhodně byli víc rozzlobení víc na něj než na mě. Za to jsem byla v danou chvíli ráda, jelikož jsem se skoro nepozorovatelně mohla dostat do nejbližšího rohu.

„Takže jste udělali armádu malých dětí?" začala prskat Romanovova.

Už jsem se hlásila s tím, že nejsem malá a stejně tak nikdo z naší skupiny. Ale ano, byly tam i děti, velmi malé děti.