Upravená - 1- Spoutaná (Avengers)

18.kapitola - Poprava

„Vstávat," zařve Maii a já sebou trhnu.

Opravdu jsme dokázaly usnout, ačkoliv bylo jasné, jak moc je ta situace špatná. Moje poslední myšlenka před jistým spánkem byla jednoduchá. Je to možná naposledy, co mám možnost si odpočinout. Poslední sladký spánek, než mě zardousí, než mi naservírují spánek nekonečný, který si nikdo nepřeje.

Nebyla tu potřeba jednat o tom, jak utečeme nebo zaútočíme. Naše věci jsou pryč a bylo by to my dvě proti celému táboru. Kdybych měla sílu, dokázaly bychom se probojovat ven. Teď je tu jen silná šance na to, že zemřeme při útěku.

Vážně by byla smrt na útěku natolik horší, než jakákoliv jiná?

Bylo by to rychlejší.

Ty ošklivé zelené vlasy ve světle svítily jako neonový poutač. 

Vážně by měla přehodnotit svůj vkus.

Maii společně ještě s jedním neznámým chlapcem zvedla naše nemohoucí těla z podlahy a Locke už stál před vchodem, aby jim zajistil cestu ven. Teprve teď mi došlo, že tyto jeho stavby měla určitou výdrž - snad tří týdnů a poté se musely obnovovat. Musel je otevřít, aby se dostali dovnitř, protože ty dveře platily i pro ně. To mne uklidnilo.

Nemusím si dávat za vinu to usnutí.

Stejně by se k nám nedostali bez Lockeho.

„Kam jdeme," hodila s sebou Aileen na zem se vší svou chutí protestovat.

Klučina ji popadá za vlasy a Aileen s sebou škube. Chtěla bych se dostat k ní, ale jsem slabá a Maii se rozhodla, že pro mě bude dobré mít opět pouta. Ulevilo se mi, když jsem neviděla pouta na zápěstích mé sestry, ač to nedávalo smysl. Mohly by nás zabít i bez toho, aby nás pořezali ne moc dobrými pouty. Jako by mi na tom mělo záležet, možná budu za chvíli ležet někde v příkopu a ta pitomá zápěstí budou opravdu jen minimální problém.

Ta bolest začala dávat smysl.

Pořád ještě žiju.

Vesnička se sešla na větším prostranství, nemuselo se dlouho hledat, co je pro nás připravené. Špalek s oschlou krví stojí na pódiu, které jsme včera ani vidět nemohly. Vítejte ve 21. století, kdy ještě stále sekáme hlavy ne moc ostrou sekyrkou, no dobře, moderním sekacím nástrojem a čekáme na chvíli, kdy objekt zasažení vykrvácí. Vážně se nemuselo dlouho dívat na naprosto tupou čepel, která měla očividně pomoci našim hlavám, aby již nadále nepatřily ke zbytku těla.

Tolik k tomu, že bych si přála rychlou smrt.

Vykrvácím před lidmi, kteří znají jen strach a oni budou skandovat. 

Dav se ale na potlesk netvářil, spíš jako by si to chtěli odbít jako nedělní mši.  

Ne, nebylo dobré vědět, že hlava ještě chvíli po useknutí vnímá. Napůl jsem se přistihla, jak se tomu směji, protože představa toho, že bych na ně ještě bafla, abych je vylekala - nechtělo to opustit moji mysl snad jen proto jak moc nemožný nápad to byl.

Prašná cesta nedovolovala pohlédnout těm němým tvářím do očí, ale vnímat jejich přítomnost, to doopravdy šlo. 

Moje malá dušička se ještě rozhodla to nevzdat.

„Zabijou vás všechny," začala jsem se smát a házet sebou ze strany na stranu," James o tom ví, zajímá se někdo vůbec o to, kde je? Přišly jsme v míru a co za to máme? Tuhle parádu? To jste zapomněly na normální způsoby?"

Nikdo se neozval.

A schody na dřevěné pódium zaskřípaly. 

Aileen nahoru nevzaly.