Upravená - 1- Spoutaná (Avengers)

26.kapitola - Zmizel

Thobias.

Roztřásla jsem se.

Vylezla jsem na postel a protáhla ruce skrze podlahu, vylezla nahoru a oprášila si oblečení, ačkoliv to nemělo absolutně žádný smysl, protože jsem se neušpinila. Byl to však automatický pohyb, který mě měl uklidnit. Nemělo to žádný účinek. Jsem jako napůl probuzená, viklající se mezi dvěma světy a třetí se řine odnikud.

Přemýšlej. Pro zatím bude bezpečné být s Hydrou, je tam Wren. Wren je v pohodě, Aileen bude s tebou. Víš, že Thobias žije a to je hlavní. Je to vůbec můj bratr? Proboha kdo to teď řeší, teď to není důležité. Záleží mi na něm, tečka. Pro teď to můj bratr je a co se bude dít potom, to mě nezajímá. Ne teď, když budu přepravovat tolik lidí. 

Musím být v klidu.

„Bála jsem se o tebe," přiběhla ke mě Aileen a objala.

Fury mě objal.

Taky mě objal.

Známe se už z předtím? 

„V pohodě," ovládla jsem třes," nic se nestalo."

„Nepřijal to?" odtáhla se Aileen.

„Nepřijal, byl na to příliš hrdý," netřásl se mi hlas, zněla jsem dobře. 

Sakra. Jak tohle Aileen vysvětlím? A kdy? Vrátily jsme se na naše místo, sedly si a byly zticha. Nebylo potřeba k sobě ještě přitáhnout pozornost. Sestra se bála, nevydala ni slova, ale byla ráda, že tu nahoře není sama. Tmu neměla nikdy ráda, ale od té doby, co... Od té nehody, u které ani s jistotou nevím, jestli se stala... Prostě nikdy neměla ráda tmu. A od jisté doby to bylo ještě horší. 

Skousla jsem si ret, zaťala pěsti. Proč by mi to Fury říkal teď, když bude sám vymazán a nakonec si všichni údajně vzpomenou? Abych se tím mohla sama spokojeně užírat třeba půl roku nebo déle? Objal mě. Proč by mě objímal, když... Spoustu myšlenek jsem nemohla dokončit, došlo mi, že najednou nemám slova, nemám nic podloženého a někdy prostě chybělo dost na to, abych ten tok zastavila.

„Možná je to tak dobře," řekla nahlas a moje hlava se vyprázdnila.

„Proč myslíš?" 

„Vím, co jsi chtěla udělat a proč, ale Fury za to nestál," podívala se mi do očí," potom všem bych na něj klidně plivla. Dívat se na jeho smrt, to ne, nemusím si ničit život další věcí, kterou nikdy nezapomenu, ale vykašlala bych se na něj."

Trochu znejistěla.

„Neber to tak, že si myslím, že jsi něco udělala špatně, ne. Každý máme svoje pohnutky a já chápu, co jsi tím chtěla říct," popadla mě za ruku," jen ti říkám, že většina by se na něj ani nepodívala."

Ne. 

To je chyba.

Většina by se dívala na to, jak jej zabíjí společnost, která jej vytvořila - doslova a taky potopila. Kývla jsem na znamení toho, že chápu, ale slova ze mě nevycházela. Nešlo to. Moje reakce na předchozí rozhovor jsem v sobě stále dusila, němé výkřiky pohlcovaly celé mé tělo a prostupovaly až do kostí. Kolikrát resetovali nás? Kolik mi vlastně sakra je? 

Nikdy jsem věk nijak nebrala, ale co si pamatuju, nikdy mě nebral. Když jsem byla mladá, když jsem malá, vím, že jsem uznávala starší lidi. Bylo to přirozené. Ale od jistého bodu v životě jsem tuto schopnost ztratila. Nebylo už možné vrátit se k respektu ke stáří protože už nikdo straší než já nežije? 

Jak moc je ta myšlenka neuchopitelná?

Projela jsem si rudé vlasy prsty a sčesala je dozadu, abych si mohla udělat culík. Už mě nervovalo, jak mi vlasy lezou do obličeje a ještě víc stresují, než kdyby mi neustále nepadaly do očí. Aileen to brala jako znak toho, že jsem nervózní z přenosu, ale ten mi momentálně dělal nejmenší starosti.