Upravená - 1- Spoutaná (Avengers)

13.kapitola - Ztrácím se

Vměstnala jsem se do pokoje, zabouchal dveře a nějak vydýchávala, to, co se děje. Zaprodaly jsme duše, teprve teď mi to došlo. Fury nám slíbil plně vybavené skříně, takže jsem automaticky zamířila k té, které blíž k mé posteli. Naházela věci na cvičení do tašky na sport, svázala si vlasy. Aileen si mě prohlížela z lůžka a tu a tam se potutelně usmála.

„Nikdy jsem neviděla, že bys byla takhle zapálené do našich cvičení," dolehla na polštáře a oddechla si.

„Tady taky nejde o to, abych se účastnila blbého cvičení," rvala jsem do tašky ještě pití z kuchňky a něco na svačinu.

„Ty brýle stále potřebuješ?" ozvala se znovu z postele.

Nervózně jsem je trochu sundala z nosu, ale zase pěkně rychle nasadila. Ano, potřebuju je, protože ty oči příšerně bolí a to světlo tomu nijak nepomáhá. Odfrkla jsem si nahlas a zanadávala na téma oči, světlo a Fury. 

Ulevilo se mi.

Znovu jsem se musela vrátit do ložnice, abych si vzala další gumičku na ruku. Docela často se mi stává, že je ztrácím nebo se rozbijí. Nemám ráda, když mi vlasy jen tak povlávají a dělají si, co se jim zachce. 

„Víš vůbec kam jdeš?" pozvedla Aileen jedno z obočí výš.

„U vstupu je plánek, tam je jasně řečeno, kde co je, tam se umím dostat," nevnímala jsem její poznámky," někteří hold mají horší léčení než ostatní, takže si nemůžu dovolit získat rány. Musím se naučit vyhýbat se."

Až když se dveře zabouchly, došlo mi, že to nebylo nejlepší, takhle s ní mluvit. Dlouho jsme se neviděly, mám jít ráda, ale někdy mě dohání k šílenství. Sakra. Je to moje malá sestra a já nás přihlásila do takový blbosti, že to ani nedokážu popsat. Pořád je ale lepší, když to udělám já a ne ona. Já si to nebudu vyčítat celý život. Ona může a její život bude podstatně delší. Moje tělo se otočilo, abych spatřila dveře a zavrtěla jsem hlavou. Nic zlého jsem neudělala, ona pochopí, že je to jen tím, jaká je situace.

Můj extrémně nepovedený culík se zhoupl ze strany na stranu a rozpustil se. 

Blbá gumička.

Říkala jsem to.

Prošla jsem bez povšimnutí. Hillová mě jen změřila pohledem a já jí to oplatila, načež se rozhodla otočit, snad proto, aby mě neviděla nebo nemusela podávat další hlášení o tom, kam lezu a proč vůbec někam lezu. Na téhle lodi najdete všechno, všimla jsem si toho při procházení. Od každé místnosti jsou tu další tři podobné. Nic hezkého, když nemáte absolutně žádný orientační smysl.

„Tvrdil jsem jí to," zaslechla jsem rozhovor.

Zastavila jsem se a zalezla dál do chodby, ze které jsem přišla.

Stark.

„Natascha by tě stejně neposlechla," zabručel Banner s jistou jiskrou v hlase.

Mají o ní strach?

Kam mohla jít?

Dokážu se teď někam propadnout? Poslední otázka mě napadla jako poslední a také nejrychleji zmizela. Při nejhorším můžu vzít nohy na ramena. Stark ani Banner notnou chvíli neodpovídali. Vykoukla jsem zpoza rohu se srdcem v krku. Na lodi měl zůstat jen Bruce a Kapitán, Tony je tu jaksi navíc. Kdyby Hillová o jeho pobytu věděla, tak by mě vrátila do pokoje. Neřekla mi absolutně nic.

Banner se opírá o dveře, je z toho víc než špatný, má opravdový strach. Tony svýma čokoládovýma očima sleduje zemi, než aby se podíval na přítele, který danou informaci nedokáže vstřebat. Bruce drží v pravé ruce brýle, třesou se mu ruce a dech nemá pravidelný. Není vytočený, jen je úplně zoufalý. Zacouvala jsem a čekala, i když to nebylo z etického hlediska vůbec dobré.