Upravená - 1- Spoutaná (Avengers)

20.kapitola - Jednou

Auto se zastavilo a můj žaludek udělal další kotrmelec. Automaticky jsem se předehla, abych usnadnila zpětnému průchodu jídla, ale nic takového se nakonec nedělo. Bůhví, kdy jsem naposledy jedla. Aileen mě popadla za horní polovinu těla, obejmula mne kolem pasu a její síla stačila na to, aby mě táhla sama, což mi pomohlo zachovat si určitou tvář, ačkoliv to bylo to poslední, co mě doopravdy zajímalo.

„Rychle," začal James opět skoro pískat.

Nezvyknu si asi na to, jak reaguje James na blízkost nebezpečí. Jsem hold trochu jiný typ člověka, buď se tomu poddám a je mi to jedno nebo proti tomu bojuju, tečka. James křičí jako malá holčička, když právě ztratila svůj zoubek pro vílu Zubněnku.

„Kam ji můžu odložit?" zeptala se nejspíš obou a jediný, kdo reagoval byl Locke. 

Za chvíli jsem cítila, jak mě pouští a moje tělo doléhá na měkké. Necítím nohy, necítím je naprosto vůbec a nedělá mi to takovou starost. Jak mě proboha chtějí opravit, když nezvládnu jednu cestu? Třes po celém těle nepřestával, ale já jej dostala pod kontrolu.

Kde jsme? 

Poprvé jsem pořádně otevřela oči a podívala se kolem. Přístav, cítím vodu a vidím kajak. Bolest v pravém boku nepřestávala, nelichotivě se začala vlévat do větších prostor. Jako bych měla v sobě pytlík teplého nápoje a on se právě protrhl. 

„Měli jste mě tam nechat," nehodlala jsem řvát na celé kolo.

Bolí to, ale ne natolik, abych ze sebe vydávala skřeky podobné zvířecím. Zvládnu to ukočírovat, zvládnu, protože nechci zemřít. Netoužím po tom a tohle je naše druhá šance, naše možnost utéct a mít nějaký život. Nejsem naivní, my nikdy normální nebudeme, ale svobodné být můžeme, můžeme volit, co každé další ráno uvidíme z okna. 

A to je sakra hodně.

„Něco je špatně," řekl Locke potichu, abych ho slyšela jen já.

„Bylo to špatně už předtím, než mě Maii dorazila," posunula jsem se na loktech.

Doprdele.

Proč jsem se posouvala!

Bolest projela celým podbřiškem, ihned jsem se stočil do klubíčka a ze sedačky spadla. Mírný otřes mě nijak nezajímal. Dala mi jen jednu ránu, možná dvě. Jak se mohlo stát, že se nemůžu ani pohnout? Zařvala jsem bolestí.

Aileen mě začala zvedat ze země.

Locke jí zastavil.

„Nech ji," zařval jinak klidný Locke," nesahejte na ni."

Cítím, že se na mě snaží napojit, ale jak to bude fungovat, to netuším. Pláču. Jako bych napůl ani nebyla ve svém těle, váže mě k němu jen ta bolest, ostrá natolik, aby mne rozřízla na dvě části. Locke, já nevím, zdali to zvládnu, zdali mi dokážeš pomoct. Nepřevalím se na bok, nepohnu ani rukou bez toho, aby se to zhoršilo. 

„Co se děje?" slyším jí jak pláče.

No tak.

Měla jsem umřít tam.

A pak se všechno setmělo. V jeden moment jsem se rozhodla, že toho bylo příliš a poddala jsem se tomu. Žádné loučení, žádná další bolest. Temnota mne objala a voní po jarních lukách, po matčině parfému a otcově vodě po holení. Perníky od babičky a ten krásně zdobený stůl. Jaké to bylo, než jsem se ztratila? 

Vzpomínám si.

Byl to můj první rok na střední škole, našla se super parta a já byla tak nadšená. Dostala jsem se do bodu, kdy se mi vrátila chuť být s lidmi a ne sama. Něco se posunulo, dovolilo mi to udělat můj život lepším a já z toho byla nad věcí. Ta chvíle, než se všechno pokazilo, věděla jsem, že všechno bude na dobré cestě.