Upravená - 1- Spoutaná (Avengers)

8.kapitola - Dal mi to, co jste mi sebrali

Odpadla jsem.

Nejhorší je, že když se tohle stane (ne, není to poprvé, co na nás zkoušejí plyn) moje mysl je plně vzhůru. Cítím se, jako bych byla mimo tělo, což nejspíš nějakým způsobem jsem. Fury chtěl tým a já ho mohla sestavit. Bude ho chtít, až se probudím? Bude to chtít po mě? Ač jsem mu slíbila smrt, bylo mi jasné, že doopravdy jej zabít nemůžu. Zatím ne. Potřebuji se dostat ven čistě a potom mě už nikdy nechytí, nás už nikdy nechytí.

Najdu Thobiase se budeme všichni spolu.

Probojuji nám cestu k tomu.

„Vstávej," podala mi sestra do ruky hrnek.

Nuceně jsem vypila obsah, ale moje hrdlo nepoznalo žádný rozdíl. Chuťové buňky přestaly odpovídat na mé volání, což momentálně bylo asi k mému prospěchu, slyšela jsem totiž, jak to Aileen vyprskla na ošetřovatelku. Ta naštěstí něco takového slyšela a nakonec jí nabídla tablety.

Mám problém.

Neotevřu oči.

Jsou zalepené a zavázané. Zdá s mi ale, že s nimi hýbu. Alespoň si to myslím. Doopravdy se bojím, že udělali přesně to, co si myslím. Chtěli mě snad potrestat a za co? Rozklepala jsem se strachy, přitáhla k sobě deku. Fury neměl rád, když mu někdo vyhrožoval, neměl rád, když věděl, že je někdo přímo proti němu. Nahmatala jsem si obvaz a složila si ruce podél těla.

„Vezměte si ty prášky," zařvala ošetřovatelka a docela jistě nutila Aileen do toho, aby je spolykala.

Tady nešlo o to, že by ona nechtěla spolupracovat, ale prášky jako takové jí zkrátka dělaly problém. Už když byla malá, nemohla prášky vůbec vidět. Táta je rozkousával, máma byla zvyklá a já díky svému nemocnému dětství jsem vlastně byla dost zkušená na to, abych spolkla sebevětší tabletku. Aileen nikdy nemocná nebyla, maximálně chytila chřipku a během dvou dní ji zase neměla.

„Proboha nechte jí," natáhla jsem po ošetřovatelce slepě ruku.

Samozřejmě, že jsem jí nezachytila ani za cíp toho směšného obleku, který se tu musí nosit. Plácla jsem dlaněmi na matraci a útrpně poslouchala, jak do mé sestry cpe prášky, které nakonec Aileen stejně vyzvracela, jakmile ta příšerně milá slečna odešla.

„Personál se tu značně zhoršil," zasmála se potichu.

„Je to dokonce i slyšet," byla jsem ráda, že tu nejsem sama.

Ale i tak bych byla nejraději, kdyby Aileen byla jinde, někde daleko, někde, kde by měla šanci žít. Ona stejně Furyho přežije, to je jasné. Díky Deadpoolovým genům je to jasné jako facka. Ona a Thomas tu budou dlouho, navěky, pokud někdo nenajde způsob, jak je zabít. 

Ať jí potká cokoliv, přežije to.

„Ty obvazy nekrvácí," slyšela jsem v jejím hlasu náznak strachu,"nemyslím si, že by ti je dali pryč a i kdyby... Nemělo by ti to dorůst?"

„Já- já nevím, je to poprvé, co někdo na mě něco takové zkouší..."

Samozřejmě, že nám sestra nechala hadičky v těle, kdyby je vyndala nebo snížila dávku toho humusu, který nás klidní, tak bychom byly už na nohách a já bych nutila Furyho k tomu, aby mi podepsal, že jsme volné. Už bych ho držela pod krkem a jeho nohy by visely ve vzduchu. Opatrně jsem se nadechla a bolest mi vystřelila do hrudníku tak nesnesitelně, že jsem se stočila do klubíčka a zavadila kolenem o rám postele.

Bolest kolene trochu zastínila bolest horního trupu asi jen na dvě minuty.

Kašlu na uzdravení.