Upravená - 1- Spoutaná (Avengers)

2.kapitola - Pomoc

Rozhlédla jsem se po prázdné místnosti. Nic víc než jednoduchý nábytek - stůl a čtyři židle. Stěny šedivé, ale původně bílé. Caroline si sedla na jednu z volných dřevěných židlí. Sama jsem se svezla zády po stěně s průhledným oknem. Vydechla jsem si teprve až tehdy, kdy jsem věděla, že mě Fury vidět nemůže. Zavřel nás. 

Ač jsem se prezentovala tak, jak jsem se prezentovala, měla jsem od jisté chvíle tady strach. Fury s nimi jedná a my jsme nikdy neměly veliké slovo. Moje mysl začala vymýšlet plán útěku, aby nás Fury nezajal. Oni nás neměli chytit a my to nějakým způsobem zapříčinily, byly jsme chyceny... Každý špión, který byl kdy chycen druhou stranou, byl většinou zabit. 

Kde je ta jasná jistota, že to Fury neudělá?

Ráda bych si myslela, že jsme jedinečné dost na to, aby nás ušetřil.

Problém je v tom, že ve speciální jednotce nejsme jen my dvě, ale asi dalších padesát lidí. I když to není veliký počet, naše místa se dají nahradit. 

To nám světlé zítřky nezařídí.

„Myslíš, že?" zastavila se Caroline a svěsila hlavu.

Obě jsme uslyšely kroky na chodbě, specifické kroky, které jsme slyšely poslední roky každou noc, kdy Fury hlídal, zdali někdo další neutekl. Nebo se nepokusil zabít. Tak či onak, obojí se dá brát jako útěk. Docela rychle jsem si stáhla rukávy, aby nebyla vidět moje zápěstí. Program má své chyby, veliké chyby, proto ještě není tato látka a manipulace s ní v takovém měřítku.

Mohou nás nahradit, ale nikdy už nedokážou namíchat stejný poměr toho, co nám dali. Proto možná ještě v tento moment dýcháme.

„Agentka Romanovova byla upřímně zděšena," vešel jako by se nic nedělo.

Caroline zvedla hlavu a svůj pohled zavrtávala do Furyho. Oni nás neměli vidět, ale teď to vypadá, že on to tak plánoval, chtěl, aby Avengers věděli, čeho je S.H.I.E.L.D. schopný. Možná toužil po tom, aby věděli, že na jejich práci budou brzy stačit jiní, společností jinak nepotřebovaní lidé. 

Z toho mě zamrazilo.

„Jedeme do tábora?" zeptala se Caroline otráveně.

Položil složky na stůl a obešel jej, aby se opřel o zeď naproti dveřím, nejspíš to udělal proto, aby měl na nás obě dobrý výhled. Caroline zvládala dívat se mu do očí, já jsem raději ty své sklopil a zkoumala podlahu, i když na ní nikdy nic nezajímavého nebylo.

Maximálně skvrny od krve.

Ty byly i v našem táboře, takže jsem si pro jednou mohla připadat jako skoro doma. Po měsících, kdy jsme sledovaly ženu, kterou nemělo cenu sledovat. Fury každému, kdo měl projít tímto "zasvěcovacím" rituálem dával úkoly, někdy až zhola nemožné nebo takové, které se zdály tak bezcenné. Všichni jsme ale věděli, že nám to za to stojí. Znamenalo to, že si nás agentura převezme jako agenty a také tak s námi bude jednáno.

Po všech těch útrapách chtěl každý svůj klidný kousek prostoru na téhle zemi.

„Do tábora nejedete, co byste tam dělaly?" zněl jako vždy nepříjemně.

Snad to ani nebylo tím, že by byl namíchnutý nebo doopravdy nespokojený s naší prací. Já jsem jeho hlas nemohla vystát. Držela jsem se hodně zpátky, zvlášť proto, že v onom programu nejsem jen já. V tom programu jsou ještě lidé, které musím chránit.

Když to tedy znamená, že nechám jednoho povýšeného člověka, aby na mě štěkal povely a já se snížím k tomu, abych je uposlechla... no, jsem schopná to udělat víc než ráda, když pak budu vědět, že lidé na kterých mi záleží, budou v pořádku.