Upravená - 1- Spoutaná (Avengers)

12.kapitola - Omluva

Přijely jsme tak akorát na snídani. Konečně se začalo pořádně rozednívat, obloha se nejprve zbarvila do světle oranžové a potom konečně prorazilo slunce mraky, na obloze se objevily různé odstíny rudé, oranžové a růžové. Banner nás pozval do jídelny, kde snídali jen členi Avengers. Spíš než jídelna to byla soukromá kuchyně, která byla zásobovaná. Aileen se konečně po letech zasmála, když nám doktor pověděl o své první noci tady, kdy dostal mořskou nemoc. Byl doslova nadšený, jakmile Helicareer vzlétl do vzduchu.

Pochybuji, že by se s námi jen tak plavily. Moc si počasí venku neužijeme, to nám Fury oznámil rovnou. Jak se zdálo, tak Banner byl momentálně jediný členem skupiny, který byl na lodi. Po dvou hodinách mluvení jsem už neměla ponětí o tom, co si vlastně povídáme.

„Vždycky jsem chtěla králíka, ale babička je chovala mě přímo děsily ty její věci na králičí kůži," svěřila se Aileen se svým pohledem na věc.

Zrovna rozebírali zvířata, jejich týrání, chov a genetickou výbavu. Ačkoliv mě ta debata bavila, zanedlouho jsem byla myšlenkami opět někde jinde. 

V hlavě se mi neustále přehrával náš rozhovor předtím, než jsme odešly a bylo mi z toho těžko. Nikdo nám nic neřekl, bylo mi jasné, že nám ani nemají povinnost nic říkat, vzhledem k tomu, jaký byl chod. Čekala jsem od Furyho něco, co mě přesvědčí, abych pro něj pracovala, ale nic mi nedal. Zeptat se přímo - toho jsem se bála nejvíc. Slyšet to, co si myslela Aileen a vědět, že je to pravda, špatně bych to rozdýchávala.

Thobias.

„Kde jsou ostatní?" snědla už další toust s máslem a sýrem.

„Mají svoje akce," popadl Banner hrnek a napil se čerstvě uvařené kávy.

Její vůně mě trkla do nosu už při příchodu. 

Bannerovi nevadilo, že se kvůli mě musela vypnout většina světel. Ještě se ujišťovat o tom, zdali mi nevadí světlo ze zadní místnosti, kde nejspíš měl svůj pokoj. Obdarovala jsem jej úsměvem, protože mě úplně zarazil. V mém životě jsem potkala hodně lidí, kteří by ještě pár světel navíc rozsvítili. Od něj jsem takovou reakci nečekala, ale v očekávání nebylo ani tohle. Tiše jsem začala děkovat bohům,že Banner je zlatý člověk a je dobře, že právě on zůstal na lodi.

Migréna začala nabývat na síle. Zvedla jsem se od stolu, začala bloudit po nemalé kuchyni, ne snad proto, že bych měla ještě hlad. Dvě vafle mi stačily, zahřály žaludek a mě naplnily. Víc by můj stažený žaludek těžko dokázal uschovat.

Za to Aileen vypadala, že by si svoji dávku jídla zdvojnásobila.

Nedivila jsem se, zdejší jídlo se nedalo porovnávat s tím, co jsme poslední léta dostávaly.

„Měli byste se prospat," odvážil se Bruce dát nám radu.

Pohlédla jsem do odrazu skleněných dvířek. Naposledy jsem se celá viděla kdy? Když jsme ještě byly doma - bylo to jednoduché vzpomenout si. Všechny ženy v naší rodině podědily boky, mě to ani tak nevadilo. Tmavě rudé vlasy mi lemují příšerně vybledlou tvář - dřív jsem se schválně vyhýbala slunci, abych nebyla příliš opálená, což  byla pěkná pitomost. Dnes bych vážně uvítala tmavší odstín, abych se při každém pohledu do zrcadla mohla ujistit, že žiju jako člověk a ne jako křeček.

Ty kruhy pod očima by se nedalo ničím zamaskovat, ani kdybych byla mistrem štětce, pudru a dalších podpůrných věcí. Pihy na mé tváři se zdály viditelnější než obvykle. Trpce jsem si povzdechla.