November Juliet

ČÁST PRVNÍ: Prolog

Když vystoupil z autobusu, v ulicích se pomalu začínaly rozsvěcovat pouliční lampy. Obří stowattové žárovky hučely a zahřívaly se pod příkonem proudu, což v tichu ulice vyvolávalo nepříjemný pocit jako z hororového filmu. Na chudou chicagskou čtvrť tu byl moc klid. Ryan si přehodil svůj vojenský batoh přes obě ramena a pozorně se rozhlédl. Ještěže se z uniformy převlékl už na letišti. Vykračovat si v ní tady by nebylo úplně moudré, přitahoval by příliš mnoho nechtěné pozornosti. Raději si stáhl kapuci černé mikiny hlouběji do tváře a pokračoval v chůzi. Jeho oči však sledovaly okolí a snažily se zachytit jakýkoliv možný pohyb ze stínů. Nebyl to pro něj žádný problém, poslední rok nedělal nic jiného, než že si dával bacha. Když na to ale přišlo, vlastně to dělal celý svůj život. Už nad tím ani nepřemýšlel, jeho oči skenovaly ulice takřka automaticky.

Kráčel dál ve světle nyní už naplno rozsvícených lamp, ale nespěchal. Neměl kam spěchat. Když posléze u odbočky na Lower Ave spatřil červeno-modré policejní majáky, zpomalil úplně. Připadal si unavený. Zhluboka si povzdechl. Je doma sotva pár hodin a už se brodí ve sračkách. Doufal jen, že je máma v pořádku.

Dál se ploužil po chodníku. Hučení žárovek postupně nahrazovaly hlasy lidí, výkřiky a pláč. V ulici plné navlas stejných bytových domků, kde bydlel, bylo tu noc rušno. Ušklíbl se. Snad nečekal, že to tady bude jiné? Nacházel se ve Westside, městské části, kde policie považovala za zázrak, když dvacet čtyři hodin nikoho nezabili. Zastavil se, aby z dálky obhlédl celý policejní kordon okupující ulici a usoudil, že to bude vražda. Vozy chicagské policie byly rozestavěny po okrajích silnice a uprostřed stála ledabyle odstavená záchranka, které zřejmě měla naspěch, protože šlo o život. Podle záchranáře, který se opíral o kapotu, jedl sendvič se slaninou a zjevně neměl do čeho píchnout, Ryan usoudil, že to asi dotyčná oběť nepřežila.

Vytáhl si z kapsy jednu pallmalku a škrtl sirkami. Doma nikdy nekouřil, ale co se objevil v táboře Nicka Jonese uprostřed afghánských hor, už si svůj život bez cigaret nedokázal představit. Co jiného tam taky člověk mohl ve volných chvílích dělat? Jen sedět na plastových štokrlatech, blábolit nesmysly o holkách a čoudit jednu cigaretu za druhou. Ryan to všechno sice nesnášel, ale pokud v táboře člověk kouřil, byl brán jako součást týmu. Mohl se účastnit kouřových pauz při patrolách a trochu si odpočinout, zatímco nekuřáci hlídali okolí. Taky ostatním nepřipadal tak divný, když si s nimi čas od času zapálil. A když ho někdo načapal, jak se místo čištění latrín fláká, stačilo říct prosté „Kouřová" a rázem mu dal poručík Barlow pokoj, protože sám byl kuřák a věděl, jak těžko se pracuje, když tělo nedostane svůj nikotin. Dokonce ani jejich hlavní velitel Clarence nezmohl nic proti téhle kolektivní závislosti a zkrátka musel kouřové tolerovat. Všeho všudy byly cigarety vskutku mocná zbraň.

Párkrát potáhl a vydal se vstříc domovu. Nezdálo se, že by fízlové hodlali v nejbližší době odjet. Bez okolků podlezl policejní pásku a v mžiku u něj stál nějaký mladý policejní zelenáč a šahal mu na rameno. Ryan mu ruku okamžitě setřásl a foukl mu do obličeje trochu dýmu. Zelenáč zakašlal. „Tady nesmíte," řekl. „Tohle je místo činu."

„Všiml jsem si," pověděl Ryan a rozhlížel se po celé scéně. Nyní spatřil i dva pytle na mrtvoly, které ležely na asfaltu u vozu koronera. Byly to velké pytle, tak devadesát na dvě stě dvacet, ty se na ženské nepoužívaly. Jeho máma potom byla v pořádku. Trochu mu to zlepšilo náladu, ale opravdu jenom trochu.

„Musím vás požádat, abyste odešel," řekl zelenáč.

„Bydlím tady."

„Máte průkaz totožnosti?"