November Juliet

Den 119/240 - V okovech machinace

Napjatou atmosféru ve velitelově kanceláři přerušila vzdálená salva smíchu několika desítek mužů. Nate chtěl vstát, aby zavřel okno, ale poručík Barlow ho předběhl. Otočil klikou a v místnosti se rázem rozhostilo ticho.

„Tohle je vrchol, co si dovolují!" vztekal se poručík. „Oni si tam normálně grilují, pane! No, je to možné? Dokonce tam s nimi sedí i ta nová holka. Jak to teď před ní vypadá? Jako v nějakém cirkuse!"

Nate si promnul čelo a zadíval se na hodinky na svém zápěstí. Přesně o půl osmé večer čekal hovor z Washingtonu, a přestože se na něj ani za mák netěšil, sem tam se mu na mysl vkradla myšlenka, že oproti Barlowovu lamentování to bude příjemná změna. Právě teď bylo za deset minut půl. Hypnotizoval velký vojenský telefon s anténou, který ležel před ním na stole, a v myšlenkách ho vyzýval k zazvonění.

Poručík Barlow zatím pokračoval: „Nechte mě tam na ně vletět, pane. Já je srovnám, náfuky jedny. Myslí si, že si tady můžou dělat, co chtějí. Inventura dopadla fiaskem a oni si to snad oslavují nebo co!" Svými tlustými prsty povytáhl žaluzie v okně a sledoval oranžový svit plamenů za obytnými buňkami.

„A co ta Carterová, pane? Kdy si ji pozveme na kobereček? Ta by měla být už v prvním letadle domů a pak hezky k přestupkovému řízení. Mám známého na základně ve Virginii, učí tam nové mediky, určitě by nám sem někoho poslal, někoho profesionálního."

Nate mimoděk vzhlédl od hodinek a napil se kávy ze svého hrnku. Sledoval motivy usměvavých sněhuláků a Santa Clause se sobím spřežením a měl chuť to kafe vyplivnout, protože bylo dávno studené. Položil hrnek za monitor počítače, aby se mu ti sněhuláci neustále nevysmívali a znovu se zahleděl na hodinky.

„Vlastně se nám ty pozvánky docela hromadí," krákoral dál Barlow. „Četl jste to Szimanskiho hlášení ze včera?"

Nate přikývl.

„No, povězte mi, pane, je tohle normální? Diaz je psychopat! Já to říkám pořád, že ten člověk by měl sedět v kriminále, ale ne, místo toho si tady vesele pobíhá a napadá nevinné lidi. Nejraději bych ho viděl v letadle s Carterovou, to vám řeknu na rovinu, pane. Vždycky když je někde nějaký průser, je u toho on. Ale tohle už je vrchol. Napadnout člověka! A dvakrát po sobě! Tohle nemůžeme přehlížet. Měl by sem okamžitě naklusat a vysvětlit to, ale já se vsadím, že by nic neřekl, protože na tom nemá, co vysvětlit. Je to prostě parchant, takové lidi já znám. Jde mu to vidět na očích!"

Poručík byl už celý rudý a asi bylo na čase, aby mu na to Nate něco pověděl, nebo mu ta barva zůstane.

„S Carterovou jsem to vyřídil a Diaze si sem nechám zavolat. Kvůli Abdulově indispozici s ním stejně potřebuji mluvit."

Barlow pokýval hlavou. Nezdálo se, že by ho Nateova odpověď uspokojila. Jak řekl, nejraději by viděl Carterovou i Diaze v letadle do Států. „Takže chcete opravdu mít v terénu tu holku, pane?"

Nate sám nevěděl. Vystavil by ji obrovskému nebezpečí, ale vzhledem k situaci nemohl jinak. Na dalšího tlumočníka podle velitelství neměl nárok a podle jedné z personalistek prý Abdul není natolik indisponován, aby nedokázal dál provádět svou práci. Zkrátka a dobře mu kulka naštípla holenní kost, ale ne jazyk. Jenže Nate potřeboval někoho mobilního, někoho rychlého.

 Tlumočení na vesnických radách a tržištích byla nyní dávnou minulostí. Washington potřeboval urychlit hru, ale její strategie se nemohla vynášet ven, kde by ji mohly slyšet nežádoucí uši. A těma ušima se překvapivě nemysleli nepřátelé, ale členové opoziční strany, kteří si dávali pozor a číhali na sebemenší zčeření vod. Nate zkrátka nemohl svůj problém s tlumočníky nikterak otevřeně řešit. Projekt Nomos měl být klíčovým bodem ve volebním programu. Pokud by se o něm však opozice dozvěděla a Nomos z nějakého důvodu selhal, mohla by ho rozmáznout a překlopit ve svůj prospěch. Proto žádný nový tlumočník, bude si muset vystačit s tím, co má.