November Juliet

Den 122/240 - Pochybnosti

„Pokuste se někam schovat a zůstat u vysílačky. Dám vědět Garrymu o posily. Hlavně se nevracejte k nám."

„Rozumím," odpověděl Ryan Zrzkovi a sklopil hlaveň zbraně k zemi.

Sanem nabrala do plic vzduch a zjistila, že se jí točí hlava. Brněly ji prsty na rukou i nohou, čímž se dožadovaly většího množství kyslíku. Jenže když jí předtím hlaveň Diazovy pušky mířila přímo do obličeje, vzduch kolem jako by se vypařil.

Ryan si přidřepl na zem vedle ní a sundal ze zad svůj batoh. „Sundej i ten svůj," řekl. 

Když Sanem plnila rozkaz, snažila se identifikovat jeho nynější tón. Nezdál se být tak surový jako před několika okamžiky, ale ani to jí nemohlo zaručit, že proti ní znovu nepozvedne zbraň.

„Nevím o nic víc, co se tady děje, než ty," řekla, přestože moc nedoufala, že ji pochopí.

Nereagoval, jen po chvíli přehrabování v batohu vytáhl světlici a dlouhý nůž. „Vezmi si to. Kdybys uslyšela vrtulník, stačí, když s tím škrtneš o skálu," ukázal na světlici.

„Proč si ji nenecháš?"

„Když nás chytí, mně všechno seberou, tobě ne," vysvětlil. „Takže si vezmeš, co ti teď dám, je to jasné?"

U Ryana Diaze musela často nahlížet mezi řádky. Znamenalo to tedy, že jí věří? Pravděpodobně ano. Měl jen své způsoby, jak to vyjádřit.

Vzápětí jí v klíně přistály dva granáty, signální dýmovnice a injekce adrenalinu. Právě na tu se Sanem dlouze zadívala. Přemýšlela, co se může právě teď Ryanovi honit hlavou. Zdálo se, že přemýšlel nad možným scénářem, kde bude umírat a Sanem bude jeho tělo udržovat v chodu. Při té představě ji zamrazilo.

„Dobře si přitáhni helmu," řekl a jako názornou demonstraci to předvedl na té své. „A jestli chceš, můžeš si sundat košili. Regule padly, teď platí jiná pravidla." Shodil ze sebe kevlarovou vestu a rozepnul uniformu. Pod ní skrýval obyčejné vojenské tričko s krátkým rukávem. Sanem to po něm zopakovala. Byl to příjemný pocit, celé její tělo jako by mohlo znovu volně dýchat. Zastrčila si okraje volného trika do kalhot. Mezitím se Ryan znovu navlékl do vesty a pohlédl na ni. Byl to signál, aby si pospíšila. Když však popadla svou vestu, zarazil ji. S podmračeným výrazem ji vzal do rukou a odfrkl si. „Děláš si srandu? Ty nemáš zadní plát?"

„Cože?"

„Zadní kovový plát. Ten, který dělá neprůstřelnou vestu neprůstřelnou vestou."

„To mi nikdo neřekl."

„Kristepane."

To gesto, které od něj následovalo, Sanem skoro vehnalo slzy do očí. Vzal svou vestu a oblékl do ní Sanem. Sledovala výraz v jeho tváři, ale nedokázala z něj nic vyčíst. „Měl by sis ji nechat ty, Ryane."

„Stačí mí přední plát."

„Ale po mně střílet nebudou."

Zahleděl se jí do očí. Byl k ní tak blízko, až cítila na tváři jeho dech. Na takovou vzdálenost nedokázal skrýt divokost ve svém pohledu. U Ryana Diaze to znamenalo, že má strach. „Jsi si tím tak jistá? Tihle lidi mají svůj dementní boží záměr a podobné sračky. Myslíš, že jako sestra něco znamenáš, když přijde na nejhorší?"

„Tarik takový není."

„Vážně? Kdybych ti včera řekl, že je tvůj brácha s Tálibánem, neřekla bys mi náhodou úplně to samé?"

„Bude to nedorozumění. Tarik říkal, že dostal zprávu od mého děda a on nenávidí Američany. Mohl mu říct cokoliv!"

„Jestli se to vysvětlí, můžeš mi tu vestu klidně vrátit," uzavřel to.