November Juliet

Den 122/240- Tarik

„Sluníčko 1, tady Sluníčko 2, kontrola spojení. Slyšíme se?" ozval se už poněkolikáté v Nateově sluchátku Diazův hlas.

„Tady Sluníčko 1, spojení pozitivní." odpověděl a zalehl mezi skály. Mrkl na pětipalcový displej připevněný k zápěstí a zkontroloval signál. Jak předpokládal, všechno šlapalo, jak mělo. Zatímco nepřítelovo spojení by v tomto bodě selhalo, Nate se mohl s novější technologii od Thorpse se svým týmem kdykoliv spojit. I uprostřed hor.

Terén před ním vypadal příliš příkrý, proto shlédl níž, kde hlínu a kamení střídal lesní porost s vysokými borovicemi. Tam by mohl nepozorovaně pokračovat dál. Garry ho možná na chvíli ztratí z dohledu, ale to nevadilo.

„November Juliet, tady Sluníčko 1," ohlásil se dispečerovi. „Vlezu na chvíli do lesa."

Nakonec byl rád, že v tom není sám. Jakmile se Diaz dostal do terénu, začal na něj být opravdu spoleh a Garry se s letounem naučil manipulovat docela rychle. Navíc měl pocit, že těm dvěma může věřit. Hlavně u Diaze si byl jistý, že nebude klást zbytečné otázky. Pokud se totiž opravdu potvrdí to, co se Thorpsovy zdroje domnívají, pak jejich mise ani zdaleka nekončí. Nate býval rád o krok napřed, proto už přemítal, jak by bylo možné toho chlapíka v chatě sebrat bez přílišného kraválu. Určitě si na to s sebou vezme Diaze, o kterém věděl, že nezaváhá ani v té nejvypjatější situaci.

„November Juliet rozumí, pane," ozval se Garry. V pozadí stále hrála raggae hudba a Nate měl dokonce pocit, že slyší Abdulovu lámanou angličtinu. Pochopitelně, jejich afghánský tlumočník se vždycky stahoval do míst, kde bylo jídlo a hudba.

Ačkoliv to Nate nahlas nikdy nepřiznal, nekázeň, které se tábor naučil za Thompsonova velení, ho čas od času pěkně vytáčela. Někdy si říkal, že si toho Barlowa všichni do jednoho zasloužili.

„November Juliet, tady Sluníčko 1," ohlásil se znovu. „Připomínám, že tahle mise má vyšší bezpečnostní prověrku než má náš tlumočník. Přepínám."

„Ježiš, pardon, pane," zamumlal Garry vzápětí. „Abdule, vem si ty hranolky, prosím tě, někam ven, jo?"

V pozadí kdosi zamumlal odpověď.

„Už jde ven, pane, omlouvám se."

Nate se mu rozhodl neodpovědět. Jen ať si pěkně láme hlavu nad tím, jestli z toho bude mít průšvih nebo ne.

V mírném podřepu se zbraní v rukou vyrazil mezi stromy. V batohu na zádech mu poskočila anténa i všechna ta udělátka pro dálkový odposlech, až zadoufal, že je neponičí. Kdyby se trmácel až sem a následně zjistil, že se něco pokazilo, jeho srdce by asi vykázalo funkci.

Přeběhl rozžhavené kameny a jeho klouby uvítaly moment, kdy došlápl do měkké, jehličnaté půdy. Připadal si, jako by běžel po obláčku a ještě lépe se cítil, když zaklekl v křoví a zmizel z ostrého slunečního svitu. Ve vzduchu zacítil vůni borovic a všude kolem vládlo ticho. Žádné brblání Carterové, žádné Barlowovy stížnosti, byl tu jen on, horský větřík a ryzí klid. Neubránil se ani pomyšlení na malý moment ulehnout do trávy a nechat se ukolébat ke spánku, kterého se mu kvůli poručíkovu chrápání moc nedostávalo. Bohužel ale byl v práci a měl by si pohnout. Někde za kopci se právě teď Frank McDonald snažil zneškodnit výbušninu, a přestože na vše dohlížel seržant Szimanski, na kterého byl spoleh, neubránil se Nate myšlenkám na možné průšvihy. Snad je nenapadne tu nálož odpalovat. Ať si tam dráty klidně leží dál, mohou se vrátit jindy. Nyní měli jiné priority. Ujišťoval sám sebe, že může Zrzkovi věřit. Musel mu věřit, protože neměl na výběr.