November Juliet

Prolog

Amerika získala nového hrdinu. Byl jím mladý vojín z chudé čtvrti Chicaga, který se sám udatně postavil bezpočtu nepřátel, aby zachránil svého velitele. Mezi kolegy byl znám pro svou obětavost, laskavost a srdnatost. „Je to dobrej, kluk. Má srdce na pravým místě. Vždycky jsem věděl, že by v tom nikoho z nás nenechal," potvrdil také v exkluzivním rozhovoru pro stanici Fox nejbližší přítel válečného hrdiny, specialista Frank McDonald.

Adrian Diaz byl zkrátka vším, co veřejnost milovala. Vyrůstal v chudobě, to se lidem zamlouvalo. Měl pevné morální zásady a byl loajálním vojákem, zachránil svého důstojníka a riskoval pro něj život. Někteří novináři dokonce tvrdili, že to právě on zastavil útok na tábor a to tím, že zlikvidoval nepřátele sám jednoho po druhém. Nějak podobně jako to uměl James Bond nebo Jason Bourne. Lidi si ho zkrátka zamilovali napříč generacemi. Staří lidé proto, protože věřili, že co řeknou v televizi, je pravda a nutno podotknout, že o Diazových činech se mluvilo opravdu výživně ve všech vysílacích časech. Pracující generace naopak měla v živé paměti jedenácté září, proto kdokoliv, kdo pocuchal těm sráčům teroristům pačesy, byl zkrátka machr. A nakonec studenti, nebo konkrétněji studentky, ho zbožňovaly proto, protože byl prostě sexy.

Natalie Hallová nesouhlasila ani s jedním z těch blábolů. Narozdíl od ostatních si kladla naprosto jiné otázky. Koneckonců za to byla placená. Nezajímala se o to, jestli má Diaz přítelkyni. Nechtěla vědět, jestli by jí neposkytl rozhovor o tom, jak udatně čelil armádě nepřátel. A už vůbec se nechtěla přidat do fronty všech těch idiotů, co se rozhodli sepsat jeho memoár, editovali jeho profil na Wikipedii a vyrývali jeho jméno na pamětní desky. Ani náhodou. Natalii spíš zajímalo, co se v táboře stalo a proč se to stalo. Kdo pochybil a jak na to hodlala armáda reagovat? Mají v plánu protiúder? Vědí, kdo za tím stojí? A kam sakra zmizel tolik zmiňovaný velitel? Na začátku tvrdili, že potřebuje odpočívat v nemocnici, to chápala. Před měsícem oznámili, že ho budou po téměř půl roce konečně propouštět do domácího léčení. Tak kde sakra byl? Kam ho uklidili?

Natalie pracovala jako novinářka pro Washington Post a za těch pár let svého působení dokázala spolehlivě rozpoznat kamufláž, když ji viděla. Jednoduše pak zašla za šéfem a svoje domněnky mu předložila. A on ji překvapivě poplácal po zádech a dal jí zelenou. „Upřímně vám řeknu, že vaši kolegové jsou stejného názoru. Něco tady smrdí. Nikdo z nich však nemá koule na to, zpochybňovat cokoliv kolem Adriana Diaze. Ten kluk je teď bůh a víte, co se stalo všem těm lidem, když katolíkům dloubli do slepice? Za prvé tam žádné vejce nenašli a za druhé je pak upálili na hranici. Tohle se vám může reálně stát, akorát místo vás upálí vaši kariéru."

Natalie byla šéfovou otevřeností překvapená a zároveň zmatená. „Věřte mi. Když říkám, že Diaz sedí na tolika vejcích, až z toho má modrý zadek, pak to myslím vážně. A ani jedno z těch vajec podle mě není jeho."

„Dělejte, jak chcete, Hallová," pokrčil rameny šéfredaktor. „Hlavně když z toho něco bude."

A tak získala Natalie svůj první velký článek. Konečně se mohla po letech tvrdé práce představovat jako investigativní novinářka. Ještě ten den sedla do svého auta a vyrazila do Chicaga. Téměř sedm set mil, přes čtyři státy a bez jediného telefonátu předem. Musela na to jít pěkně po staru. Adrian Diaz pocházel z chicagské čtvrti Englewood, bližší adresa známa nebyla. Prostě tam dojede, vytáhne bloček a začne se vyptávat, dokud ho nenajde. A až ho jednou chytí do spárů, nepustí ho, dokud jí nevyklopí všechno.

Rozhovor s Diazem vyšel všeho všudy jen jeden, kdy ho někdo ze CNN odchytl po příletu na letišti a zeptal se ho, jak se cítí a jestli je na sebe hrdý. Odpověděl neurčitým pokrčením ramen a pak řekl, že je rád doma. Nic víc. Natalie nechápala, proč po něm žádný novinář dávno nepátrá. Vědělo se přece, v jaké čtvrti bydlí, tak proč už ulice Englewoodu neobléhaly davy pisálků? Odpověď na tuto otázku dostala po příjezdu hned druhý den ráno, když se vydala do ulic.