November Juliet

Den 122/240- Červený a žlutý

„Na tak debilní den je fakt hezky," bylo první, co Sanem od Franka uslyšela, když v plné polní přišla na ranní nástup.

Hned po probuzení ten den dostala vlastní vojenský batoh s lahví vody a potravinovými dávkami MRE. Nora ji vybavila také turniketem na přiškrcení průtoku krve v případě zranění a malou zdravotnickou taškou s tabletami proti bolesti, očními kapkami, vazelínou a dalšími věcmi, které Sanem ani nevěděla, k čemu jsou. „Budeme spolu ve spojení, kdyby se něco stalo," mrkla na ni, když viděla, jak se na všechny ty udělátka proti krvácení a otevřeným zlomeninám tváří. „Je to jen pro případ, že bych se k vám nemohla rychle dostat. Tohle jsem si u Clarence vydupala." Sanem to chápala, ale stejně ji přítomnost všech těch věcí mírně děsila.

Když se postavila vedle Zrzka a Nory nedaleko dvou zaparkovaných Humvee, skrz zachmuřené tváře jí jen tiše pokývli na pozdrav.

„Čau, Sanem," pozdravil ji však s úsměvem Rodriguez a spolu se zbytkem Zrzkovy jednotky na ni zamávali. Oproti svému seržantovi, Noře, Frankovi a Diazovi vypadali poměrně dobře naladění. Sanem se domyslela, že asi proto, protože skoro nic nevěděli. Měli rozkaz dělat zálohu, to bylo celé. A dělat zálohu v jejich uších znamenalo, flákat se celý den v lese.

„Tak co? Těšíš se na výlet?" zeptal se Rodriguez, když spatřil naditý batoh na zádech.

Pokrčila rameny. Když viděla všechny ty kyselé obličeje, veškeré nadšení ji přešlo. Na moment se pozastavila u Diaze. Opíral se o kapotu jednoho z Humvee a kreslil po ní prstem květinky. Z jeho obličeje se nedalo vyčíst, jestli otrávený nebo naštvaný, měl přesně takový ten pasivní výraz, který často nasazoval její otec, když Tarik něco rozbil nebo se nevrátil domů včas. Nora, která ihned zachytila směr Sanemina pohledu a následovala ho až k němu, měla na celou situaci jiný názor. Zamračila se ještě víc a přistoupila k Diazovi. Drapla ho za poutka batohu a zatřásla s ním.

„Podívej se na mě, ty kreténe."

Udělal to, aniž by se na cokoliv ptal a pravděpodobně ho to ani nezajímalo. Nora si dobře prohlédla jeho zornice.

„Dej si prst na špičku nosu."

Usmál se přesně tak jako když před stanem uslyšel běsnícího Franka. Byl to úsměv, se kterým očekával nějakou srandu. Dal si prst na nos bez sebemenšího zaváhání a sledoval, jak tím Noru vytáčí k nepříčetnosti. Dělalo mu to radost.

„Pojď za mnou, postav se sem," přikázala mu. "Na jednu nohu."

„Nebudu tady ze sebe dělat idiota," odmítl.

Nora ho ale dloubla do hrudníku a semkla obočí. „Tu trávu Abdulovi zabavím," pošeptala mu. Naštěstí se ostatní začali bavit mezi sebou, a tak jejich menší roztržce u auta moc pozornosti nevěnovali. „Jak si můžeš něco takového dovolit, když máš dneska tak důležitou akci, Diazi? Upřímně je mi jedno, jestli se někde zabiješ, ty blbečku, ale dneska s sebou budeš mít Sanem, jasný? To ti vůbec nezáleží na tom, že kvůli tvojí debilitě by se jí něco mohlo stát? Nemá ani zbraň, všechno, co tam bude mít, jsi ty."

Diaz nadzvedl obočí. Zdálo se, že nemá náladu na další promluvy do svědomí. „Nevím jak ty, ale já jsem úplně při smyslech. Tráva odezní, ale ty s těmi svými mindráky budeš muset vydržet až do smrti, Carterová, a to bych nechtěl."

„A od kdy kreslíš prstem na kapotu kytky?"

„Odjakživa," odvětil s úsměvem. „Je to vlastně květinová zahrada. Ale mám v ní i prase. Podívej, tady. To je Frank. A tady ty tečky pod ním, Frankieho hovna, to seš zase ty."