November Juliet

Den 119/240 - Změny

Další den seděla Nora před svým stanem a dopřávala si ranní cigaretu. Už druhou. V táboře se ještě převalovala smetanová mlha a široko daleko nikde ani živáčka. Skrz bílá odpařující se oblaka zahlédla ve strážní věži siluety hlídkujících vojáků a sem tam se ozvalo kovové zavrzání otáčivé střílny na střechách aut. Humvee parkovala systematicky po táboře, aby střelbou obsáhla celé okolí při možném útoku z hor. Kluci se v nich střídali dnem i nocí za jakéhokoliv počasí a Nora jim tuhle službu ani trochu nezáviděla.

Bylo pět ráno a z neprostupné mlhy se vynořila postava. Nemohl to být Zrzek, protože dneska žádnou schůzku neměli a on navíc chodil strašně rychle jako by mu každou chvíli mělo ujet metro. Nemohl to být ani Diaz, který se často potuloval po táboře v podivných hodinách, protože jeho chůze byla naopak pomalá a tichá. Barlow byl taky ze hry, protože u něj dupavou chůzi doprovázel zvuk látky, jak se jeho tlustá stehna otírala o sebe. Nora mhouřila oči na postavu a snažila se ji přiřadit k jednomu z kluků. Možná někdo v noci dostal průjem, to se stávalo. Nejčastěji proto, protože nikdo moc nedal na mytí rukou před jídlem. Ale to by přece ta chůze vypadala jinak! Tenhle člověk šel ladně a vyrovnaně a v husté mlze to mělo dost dramatický efekt. Byl vysoký a štíhlý, s atletickou postavou, žádný hromotluk jako Rodriguez. Neměl na sobě uniformu, jen jednoduché vojenské triko a maskáčové kalhoty, což vypovídalo o tom, že ještě nebyl oficiálně pro tento den ve službě. Hlídkující voják byl tedy také vyloučen. Čím víc se přibližoval, tím jasněji Nora rozeznávala stoh papírů, který nesl v ruce. Že by to byl potom Garry z dispečinku? Ten ale přece nevstal z postele, dokud ho Barlow neseřval, tak co by tu dělal teď v pět ráno?

Nervózně si poposedla na židli a odhodila zbytek cigarety do zavařovačky. Začínala mít neblahý pocit, který sílil s každým krokem.

Clarence došel s nicneříkajícím výrazem až k ní a popřál jí dobré ráno.

Nepostavila se do pozoru, jako by to normálně udělat měla a zůstala sedět ztuhle na židli. Z dálky by oba připomínali dva kocoury, kteří se potkali u stejného kousku šunky.

„Dobré," odpověděla zpátky a dál nehybně čekala.

„Mohl bych si přisednout?" zeptal se Clarence. Zněl přátelsky, což Noru překvapilo. Možná se snažil ututlat tu inventuru. Barlow přece na nic nepřišel, což pro Clarence znamenalo, že se mýlil. Samozřejmě by tady před ni nenaklusal a nezačal si ji dobírat, když vlastně neměl za co.

Beze slov přikývla a zatímco si přisouval další zahradní židli ze stanu, snažila se rozluštit, co to má za papíry. Měl je však parchant hezky otočené tištěným k sobě. Ušklíbla se.

Než usedl, stihla také v rychlosti prohlédnout gázy pod napnutým tričkem. Ano, slyšela, že byl raněn. Měl ale vlastní důstojnost, která mu nedovolovala přijít za ní a nechat se vyšetřit. Raději si místo toho nechá zapařit ránu pod několika gázami a ještě na ni bude vyvíjet tlak skrz napnutý rukáv. Ten člověk byl vážně idiot.

„Nikdy jsem vás tu takhle brzy neviděl," pověděl, když se usadil vedle ní na židli. Papíry si položil do klína a ruce nechal volně ležet na opěradlech židle. Když neseděl ve svém kanclu vyrovnaný jako pravítko, působil dojmem normálního člověka. Nora se však nenechala ukolébat jeho triky s držením těla ani přátelským tónem. Na co si to tady hrál?

Mlčela.

„Vypadáte unaveně," pokračoval dál a Nora cítila, jak si ji prohlíží.

Natočila hlavu k němu a pevně mu pohlédla do očí. Takhle blízko mu ještě nikdy nebyla. Jejich lokty by se skoro mohly dotýkat. Teprve teď viděla na jeho tváři jemné strniště a malé mateřské znaménko pod čelistí.