November Juliet

Den 120/240 - První malá vítězství

Sanem tušila, že práce v táboře nebude jednoduchá. Věděla to, už když sem poprvé přijela, ale to tu s ní taky přijel otec, který si vzal většinu těžkostí na sebe a jí přenechal tu příjemnější práci. A teď, když se právě dostavila na snídani přímo z nečekané ranní schůzky s panem Clarencem, probudila se v ní znovu ta úzkostlivá touha zmizet odtud nadobro. Jenže jak už dávno věděla, tohle byla jednosměrná jízdenka. Do vesnice už se nebude moci nikdy vrátit bez vojenské eskorty, neboť by si na ni Tálibánci počíhali jako na otce. Jenže stejně tak si na ni mohli počíhat i při patrolách, kterých se měla odteď účastnit místo Abdula. Včera sice všem u táboráku tvrdila, že je připravena splnit jakýkoliv úkol, ale to samozřejmě nevěděla, že ten čas skutečně nastane. Pan Clarence si ji zavolal dnes brzy z rána, aby jí tu nešťastnou novinu oznámil. Oficiálně nastupovala do terénu.

Jako předtím, i tentokrát ji kluci v jídelně pustili před sebe. Rodriguez a Percy už byli tou dobou dávno na patrole se svým seržantem Petrim, takže se díky tomu ve frontě seznámila s nějakým Gregem a Deanem. Byla neskutečně vděčná, za jejich příjmení vyšitá na uniformách, jinak by se ve všech těch jménech už dávno ztratila.

Po tom, co dostala další kopeček ovesné kaše, se odebrala do rohu jídelny za Norou. Pravděpodobně to ráno vstala brzy, protože její postel byla prázdná už co se Sanem probudila. Nevypadala moc přátelsky naladěná, proto jí Sanem tiše popřála dobré ráno a sedla si o židli dál, aby nerušila.

Noru její pozdrav vytrhl ze zamyšlení a s námahou vyčarovala pro Sanem jeden ze svých vzácných úsměvů. Místní zdravotnice byla krásná, ale svým osobitým způsobem. Neměla příliš výrazný obličej, ani žádný z jeho rysů. Její vlasy měly světlou, měděnou barvu a většinou je nosila stažené do copu. Sanemina matka se ještě za dob jejich života ve městě často líčila. Nanášela si na oči řasenku, používala rtěnku i make-up, ale Sanem usoudila, že tyhle věci by Noře nesedly. To, co dělalo Noru vzhledově výjimečnou byla právě její přirozenost. Také se pohybovala s lehkosti jako tanečnice a dokonce i to, jak jemně držela příbor nebo cigaretu vypovídalo o její práci polního chirurga.

„Promiň za ten včerejšek," promluvila náhle Nora a vytrhla zase Sanem z jejích myšlenek. „Nechtěla jsem poslouchat ty jejich kecy, to mě ale neomlouvá, já vím. Neměla jsem tě tam nechávat."

„To je v pořádku. Nakonec jsem si to moc užila a zase se trochu víc dozvěděla, jak to tady funguje."

„To je dobře," odpověděla Nora a znovu se zadívala do zdi. Sanem včera viděla, jak se po jejím odchodu zvedl i Zrzek, a jak se pak vrátil a od té doby nepromluvil ani slovo, stejně jako teď Nora. Zahlodala v ní zvědavost.

„Slyšela jsem, že si tě ráno zavolal Clarence," pověděla po chvíli zase Nora. „Co ti chtěl, jestli to můžu vědět?"

Sanem sklopila pohled. Samozřejmě, málem zapomněla. Přece tady nemohla sedět a snídat celý den. Za chvíli se bude muset zvednout a čelit realitě. „Chce mě poslat do terénu."

Nora dlouze vydechla. „Já to věděla."

Když na ni Sanem pohlédla, zjistila, že se zdravotnice opřela lokty o stůl a složila hlavu do dlaní. Zamračila se a pocítila o ni starost. Dneska nebyla ve své kůži a tahle zpráva jí ani trochu na náladě nepřidala.

„Zkusím s ním o tom promluvit," slíbila. „Kdy máš vyrazit? Snad ne už dnes?"

Sanem zavrtěla hlavou. „To ne," řekla. Chtěla pokračovat, ale zadrhl se jí dech. Nemohla tu skutečnost vyslovit, natož po snídani vstát a jít ji provést.

Nora trpělivě čekala.

„Mám jít po snídaní ke skladům, kde mi má Diaz opatřit výbavu a projít se mnou základní bezpečnostní pravidla."