November Juliet

Den 118/240 - Hezká holka

Přestože se Nateovi ještě točila hlava a zraněná paže nepřestávala bolet ani po tlumících tabletách, stále odolával pokušení zajít ke Carterové na ošetřovnu. Seděl u sebe v kanceláři s poručíkem Barlowem a snažil se odrážet jeho neustálé připomínky.

„Pane, já myslím, že je ta rána docela hluboká. A víte jistě, že je čistá a žádný střep v ní nezůstal? Já vám nevím, tohle by měla vidět Carterová."

„Jsem v pořádku, poručíku," odpovídal strojově Nate. Za Carterovou ho nedostane nikdo. Měl svou čest, nepůjde škrábat na dveře někomu, s kým si právě vyřizoval účty. Rozhodně za ní měl v plánu zajít, ale ještě nenastal ten správný čas. Ještě s ní neskončil a do té doby nemohl projevit sebemenší slabost.

„Jak je to dlouho, co odletěl vrtulník?" zeptal se Barlowa.

Poručík se podrbal na vysokém čele a zamračil se. „Dvě hodiny? Tři? Nejsem si jistý, pane. Měl jste se ukázat alespoň tam, v každé posádce jsou dva doktoři, ti by vás dali do kupy."

„O to se mi nejedná, poručíku," zavrtěl hlavou Clarence. „Myslíte, že bude slečna Bayrak připravena si se mnou promluvit? Tuto situaci musíme vyřešit, co nejdříve. Musíme pokračovat v našem programu, plnit rozkazy a k těm potřebujeme tlumočníky."

„Chápu, pane," pokýval poslušně hlavou Barlow. „Co mám udělat?"

„Přiveďte mi sem, prosím, slečnu Bayrak, pokud to bude možné," zaúkoloval ho Nate. „A řekněte Garrymu z dispečinku, ať se okamžitě spojí s polní nemocnicí v Kábulu a co nejdřív mi tady pošle Abdula."

„Rozumím, pane," zasalutoval Barlow a rázným krokem opustil kancelář. Jakmile se za ním zabouchly dveře, Nate se svezl na na židli a dlouze si povzdechl.

Ve zraněné paži mu bolestivě škubalo a přiložená gáza byla po několika minutách prosáklá krví. Pokud si to nenechá sešit, bude tam mít ošklivou jizvu.

Hodlal své zdraví obětovat v žabomyší válce s medikem? Ano, hodlal. Měl tady úkol a pro jeho splnění potřeboval, aby Carterová přestala vystrkovat růžky.

Promnul si čelo a na malou chvíli zavřel unavené oči. Jak jen to tady nenáviděl! Kterého idiota v Pentagonu napadlo zrovna jeho převelet sem? Neměl žádný vojenský výcvik, neznal pravidla a muži z tábora ho prokoukli během několika dní. Na jednu stranu je chápal. Kvůli úkolu, který tu dostal, musel zavádět radikální změny. Jeho předchůdce velitel Thompson byl schopný muž, věděl, že dobré věci by se neměly uspěchat. Na Natea ale tlačili z Washingtonu s různými časovými ultimáty. Musel přejít k věci.

Thompson si proti nepříteli počínal pasivně. Neútočil na něj a nepouštěl se do přestřelek, pokud to bylo možné. Slovo razie bylo pro vojáky naprosto cizí. Thompson spoléhal, že pašeráky vyžene z hor tím, že jim tady znepříjemní práci. Posílal proto do lesů pravidelné patroly, snažil se přesvědčit vesničany ke spolupráci a ničil stezky a silnice, po kterých nic jiného než terénní vojenské Humvee neprojelo. A pokrok byl znát. Postupně se zbraně začínaly pašovat přes města a hraniční přechody, kde byly snadněji zadržitelné, než uprostřed hor v terénu, který znal nepřítel daleko lépe než američtí vojáci. Stačilo by jen nechat Thompsona dělat svou práci, kterou podle Natea dělal dobře a efektivně bez zbytečných ztrát na životech, a za nějakou dobu by hlavní pašerácká spojka v horách zanikla. Jenže válka v Afghánistánu se vlekla dlouhé roky, stála spoustu financí a blížily se volby. Pokud by současná vládnouci strana dokázala s válkou pohnout kupředu, zajistilo by jí to spoustu hlasů. Proto vznikla operace Nomos, které byl Nate středobodem.