November Juliet

Den 122/ 240 - Zůstat při sobě

„...a je to taky tím novým asfaltem," řekl hlas v Garryho sluchátkách. „Museli jsme odklonit celou runway, začalo se to všechno v tom vedru rozpouštět a jedné stíhačce to zničilo kola. Prostě to teď není možné, je mi líto. Ale vyhlásili jsme pohotovostní režim, vezmeme vás přednostně."

Garry pohlédl přes obrazovku počítače na Mikea zrovna, když na tábor udeřila další střela. Křik mužů a dusot desítek nohou následoval hned vzápětí. Vojáci na hlídce začali střelbu oplácet, ale všichni stejně věděli, že střílí naslepo. Taková už byla nevýhoda skalistých hor. Zvuk střelby se rozléhal po okolí a nedalo se snadno odhadnout, odkud výstřel přišel. Nebylo to jako ve městě, kde se útočníci schovávali v některé z blízkých vysokých budov s okny, tady v horách mohli střílet odkudkoliv, klidně i z vrcholu v dálce. Tábor byl lehce zaměřitelný stejně jako Tálibánci ve skalách a mnoho vojáků si bylo jistých, že až odhalí jejich pozice, okamžitě přestřelku otočí ve svůj prospěch.

„Co je?" nadzvedl obočí Mike a Garry obdivoval jeho klid.

„Nebudou žádný Apače ani Blackhawky. Ani jedna posraná helikoptéra."

„A proč jako?"

Garry pokrčil rameny. Podlaha pod jeho nohama zaduněla další explozí. Začínal si připadat mírně ve stresu. Zahýbal prsty ve svých žabkách a snažil se uklidnit. „Kvůli asfaltu nebo co. Jednu helinu by mohli pustit, ale ne bez zálohy. A ty jsou prej někde na cvičení."

„Stíhačky nepotřebují zálohy," vzpomněl si Mike. „Aspoň na postrašení dobrý."

„Jo, ale zase potřebujou rozjezd a ten nemají, protože se jim topí ten asfalt."

Mike se zamračil. Několikrát zaklepal prsty o desku stolu, obrátil pohled ke stropu, ale když se vrátil zpět ke Garrymu, žádný převratný nápad nepřinesl. „Tak mám zkusit Kandahár?"

Garry pokrčil rameny. „Zkus klidně i Bagdád."

Než stačil Mike namítnout, že je to na dolet daleko, obrazovka počítače mu před očima zhasla. Stejně tak Garryho počítač i světla v celé místnosti. Šumění, které v jeho sluchátkách znamenalo jediné spojení se světem zmizelo spolu s elektrickým proudem.

Garrymu se sevřelo hrdlo. Cítil, jak na něj doléhá holá skutečnost, že se z těchto hor možná už nikdy nedostane. Přemýšlel vůbec někdy, že se z nějaké mise nevrátí? Ani náhodou. On byl přece chlápek od počítačů, jemu nikdy žádné nebezpečí nehrozilo. Ale teď tady seděl, kolem dokola padaly další a další nálože a jediná naděje v podobě vzdušné podpory právě vzala za své.

„Tak teď už je to asi stejně jedno," zabrblal Mike a tichem se rozlehlo usrknutí kávy z hrnku.

Garry vstal a okamžitě se po paměti vydal směrem ke vchodovým dveřím. Klid jeho kolegy ho docela vykolejil, on sám měl totiž nutkání propadnout panice a prostě vzít nohy na ramena.

Když otevřel dveře, vnikla dovnitř alespoň trocha světla a odhalila Mikea, jak pije svou kávu. „Zkusím tam zavolat mobilem," oznámil.

„Já jdu nahodit generátor," odpověděl Garry. Když však pohlédl ven a viděl ten chaos, polkl knedlík v krku a zarazil se. V táboře už téměř nebylo ani živáčka kromě několika kluků, kteří běhali ze skladiště s bednami munice k vojákům ve střílnách nad opevněním tábora. Zbytek pravděpodobně nahnali do úkrytu. Někde za zdravotnickým stanem zaslechl hučet Humvee, ale než stačil zapřemýšlet, co to tam s ním sakra provádí, dopadla přímo na jídelnu další střela z granátometu. Z toho otřesu se Garrymu málem podlomila kolena. Zajíkl se a zalezl zpátky dovnitř. Prach zvenčí pomalu proudil i do místnosti dispečinku, zatímco Mike seděl dál ve svém křesle s vojenským telefonem u ucha. Garry měl chvíli pocit, že má halucinace. Takhle se normální člověk uprostřed bombardování přece nechová.