November Juliet

Den 122/240 - Neopustím tě

Jakmile se Fahim trochu vzpamatoval, Diaz ho obral o veškeré zbraně a bez servítek hnal k chatě. Kráčel za ním a neustále ho bodal hlavní do zátylku. Fahim těmi šťouchanci dokázal jasně určit polohu zbraně. Stačila by jen rychlá otočka a pak po ní chňapnout, nemusel by se ani rozhlížet. Jenže Diaz byl i přes svou roztržitost taky zatraceně rychlý, možná by stačil uhnout. Bylo to padesát na padesát, buď a nebo. Fahim ale odjakživa velmi nerad riskoval, obzvlášť když šlo o holý život.

V blízkosti polorozpadlé chatrče to smrdělo chemikáliemi a Fahimovi okamžitě přišly na mysl pytle s hnojivem, které skladovali uvnitř. Zatočila se mu hlava. Copak se ten člověk zbláznil? Nebo o těch pytlích nevěděl? Tak či tak musel být mrtvý jak Diazův velitel, tak i oba Fahimovi asistenti. A mrtví mohli být klidně i Diaz s Fahimem.

Když se vehnali do předsíně chaty, s překvapením zaznamenal Fahim slabý lidský kašel. Kouř ho zaštípal v očích a na sliznici. Páchla tu spálenina, kov a nitrát a po nějaké době ucítil, jak se jeho dýmem rozdrážděná sítnice zalévá slzami. Jen stěží proto dokázal zpozorovat kroutící se tělo na provizorních nosítkách a další dvě nehybně ležící na zemi v tmavé kaluži krve. Zprudka se nadechl a nedokázal uvěřit vlastním očím.

Diaz ho znovu dloubl zbraní. „Teď ho vytáhneš ven," zavelel a Fahim nemusel dlouho přemýšlet, aby věděl, že tím myslí kašlajícího Clarence. Beze slov ho popadl pod rameny a couval předsíní zpět ke dveřím. Jeho svaly pod tou vahou sténaly a plicní dutiny náporem znečištěného ovzduší pálily jako hrom. Fahim však měl jiné starosti. Jak tak tahal Clarencovo tělo ven, přemýšlel, jak je možné, že se všichni tři při výbuchu nacházeli v předsíni, chráněni bytelnými kovovými dveřmi. Měli opravdu zatracené štěstí. Kdyby zůstali v místnosti s pytli, pravděpodobně by nikdo z nich nepřežil. A podle toho, jak oba Tálibánci krváceli jen z jednoho místa, odhadl Fahim, že je zastřelil Diaz skrz okno až po výbuchu.

A pak si to uvědomil. Vždyť přece sám přikázal oběma nohsledům, aby Clarence připravili na cestu. A oni poslechli, naložili ho na nosítka a vynášeli ven přesně v momentě, kdy Diaz vyhodil celou místnost do povětří. Jediný, kdo se tou dobou nacházel uvnitř, byla koza. Jediný nevinný tvor široko daleko a odnese to hůř než kdokoliv jiný.

Táhl Clarence dál a při pohledu na jeho zkroucenou nohu se o něj znovu pokoušely mdloby. Snažil se však dál přemýšlet. U stropu místnosti, kde zajatce vyslýchali, Tarik nedávno proboural větrací otvor. Ten smrad z pytlů s hnojivem se totiž už nedal vydržet. Poslouchal je Diaz odtud? Minimálně tím prostorem prohodil ruční granát nebo něco, co aktivovalo nitrát. Celá chatrč se otřásla v základech, vysklila okna v předsíni a dřevěná vrata se vyvrátila z pantů téměř okamžitě. Pak zřejmě prázdnými okny zastřelil Tálibánce. Otázkou zůstávalo, jestli Diaz pomyslel na holou skutečnost, že mohl vyhodit do povětří nejen interiér jedné místnosti, ale taky celou chatu i se sebou samým. Fahim viděl i menší množství výbušniny, jak rozmetalo daleko větší budovy. Dost znervózněl. Diaz byl neřízená střela, jejíž trasa, směr i konec nebyl znám ani jí samotné. Chaos byl u něj jedinou jistotou.

Když pokládal Clarence na prašnou zem před chatu, kde mu Diaz ukázal, třásl se námahou i strachem. Co když se teď rozhodne ho zastřelit? To by klidně mohl udělat. Ten člověk nebyl v pořádku.

„Sedni si támhle, drž hubu a opovaž se pohnout, jinak to schytáš," sdělil mu Diaz a mávl zbraní k jednomu z větších balvanů před chatou. Ještě to ráno na něm seděl Tarik a rekapituloval všem celý plán krok po kroku. Nyní na něj usedl Fahim a sledoval Diaze, jak se snaží svého velitele probrat k životu.

„Pane, slyšíte mě?"

Clarence jen cosi nesouvisle zamručel a mhouřil zarudlé oči k Diazovi. Fahimovi po výbuchu ještě zvonilo v uších, Clarence podle něj musel na nějakou chvíli ohluchnout. Obvykle se sluch po nějaké době vracel, ale někdy taky ne, kdoví. S jistotou však mohl říct, že minimálně na pár hodin teď neuslyší víc než dunění a vzdálené ozvěny.