November Juliet

Den 117/240 - Nepřátelé

Pro Sanem a jejího otce to ráno znovu přijel pan Clarence. Tentokrát to ale nebylo překvapení, nýbrž domluvená schůzka. Takhle teď budou každé ráno čekat, dokud si pro ně nepřijedou. Celá vesnice se po nich ohlížela a mračila se nad Saneminým hidžábem.

„Příště raději počkáme uvnitř domu," okomentoval dění její otec a pohlédl k lesní cestě, kde se mělo každou chvíli objevit vojenské Humvee a vyzvednout je. Nikde však ani živáčka. Že by to byl nakonec všechno jen podraz? Že by si z nich Američané vystřelili? Yusúf by před svým otcem vypadal jako pěkný hlupák.

Sanem mu hleděla do tváře a přesně věděla, na co myslí. Podle vrásek a nervózního kousání do rtu poznala každou jeho obavu. Ona sama se naopak modlila, aby Američané nepřijeli vůbec. Otci to sice neřekla, ale byla z vojáků celá nesvá. Všichni se na ni dívali nepřátelsky, jako by měla každou chvíli vytáhnout z pod šatů zbraň a všechny je postřílet. Sanem z toho bylo do breku, taková přece nebyla! Proč si to mysleli? Vždyť jim nedala záminku cítit se v její společnosti nepříjemně. Na univerzitě a ve městě ji měli všichni rádi, byla hodná a nikdo si na ni nemohl stěžovat. Ještě nikdy nezažila takovou nevraživost a nedůvěru.

V podobných myšlenkách se topila další čtvrt hodinu, pak půl, a nakonec se vojenské Humvee vynořilo z lesa s hodinovým zpožděním. Cítila, jak se jejímu otci ulevuje a jí narůstá v krku knedlík. Když pak vozidlo zastavilo, otevřely se zadní dveře a pan Clarence jim z předního sedadla pokynul dovnitř. Kvůli vlastní bezpečnosti nevylézal. Teprve když oba seděli na sedadlech, přivítal je pozdravem a usmál se. „Hezké dobré ráno."

Otec odpověděl a Sanem jen pokývala hlavou. Za volantem neseděl nikdo jiný než zrzavý voják, Szimanski, jak si pamatovala, a tvářil se neurčitě. Nahoře ve střílně pak sídlil další muž, avšak podle nohou, které trčely ze střechy mezi ní a otcem, nedokázala určit, o kterého z vojáků jde. Několik metrů za jejich vozidlem postávaly v cestě další dvě Humvee a hlídaly okolí. Byl to zvláštní pocit, že si pro malou Sanem a jejího otce přijela taková kolona vojenských vozů. Připadalo jí to neskutečné.

Celou cestu do tábora pak pan Clarence nezavřel pusu. Neustále mluvil o výhodách této spolupráce jak pro Američany, tak pro obyvatele vesnice a otec mu zdvořile přitakával. Sanem seděla přímo za ním, proto měla nejlepší výhled na řidiče. Sledovala, jak Szimanski drtí čelist a sem tam po svém veliteli neklidně střílí pohledem. Nelíbilo se jí to a celou cestu nemohla z vojáka spustit oči.

Auto se na horských serpentýnách nebezpečně kymácelo, jak zdolávalo hroudy a kamení. Sanem tudy projížděla jen jednou do vesnice, a to v době, kdy utekli z města. Opačnou stranou ještě nikdy nejela. Ode dneška tudy bude jezdit každý den. Byla z toho nervózní.

Když dojeli do tábora, vojáci hlídkující u vrat jim nechali otevřít. Szimanski zastavil Humvee hned za branou a nechal pana Clarence, Sanem a otce vystoupit. Pak i s autem a vojákem ve střílně zmizel kdesi za buňkami a stany.

„Nejprve vás seznámím s vaším doprovodem," informoval je pan Clarence. „Doprovázel také našeho předchozího tlumočníka a má s touto funkcí zkušenosti. Jakýkoliv problém či potřeby mu můžete sdělit, je tady pro vás, stejně jako zbytek tábora."

„Děkujeme," pokýval hlavou otec a se Sanem následoval pana Clarence táborem.

Všeho všudy tu panovala dost poklidná atmosféra. Po dvojicích zde byly rozestavěny hlídky, avšak jinak nikde ani živáčka. Sanem čekala, že bude tábor daleko rušnější místo. Oproti její první návštěvě tu bylo mrtvo.

Clarence si pravděpodobně všiml jejich udivených pohledů a usmál se. „Dnes je neděle. V naší kultuře míváme tyto dny volnější program. Je to odpočinkový den."