November Juliet

Den 118/240 - První pracovní den

Druhý den ráno pro oba tlumočníky přijel jen seržant Szimanski se svou jednotkou. Jeho pestré zrzavé vlasy nepřestávaly Sanem udivovat a když se nikdo nedíval, upřeně ho sledovala. Takovou barvu opravdu ještě naživo neviděla. A co teprve ty pihy!

Větší část cesty ve voze panovalo ticho přerušované jen občasným hlášením z vysílačky, které svému seržantovi poskytoval záložní vůz Humvee. A zatímco každých pět minut voják z druhého vozu opakoval, že je všude čisto a po nepřátelích ani stopy, upíjel Zrzek ze svého hrnku kávu. Voněla sladce a měla příliš světlou barvu. V rodině Bayrakových se pila pouze silná černá káva bez cukru a jakýchkoliv dalších dochucovadel.

„Doma jste neměli zatím žádné problémy?" otočil se na ně z ničeho nic Zrzek.

Sanem jako obvykle mlčela a pohlédla na otce. Ten se předklonil mezi přední sedadlo řidiče k Zrzkovi, aby ho přes rachot motoru bylo lépe slyšet. „Pokud máte na mysli, jak na naši spolupráci reagují lidé z vesnice, pak ne, žádný problém nebyl. Myslím, že většina ví, že se jim jen snažíme pomoct."

„A ten zbytek?"

Otec pokrčil rameny a pousmál se. „Nemyslím, že by si vás proti sobě chtěli tak otevřeně poštvat. Jsme v bezpečí. Děkujeme za vaši starost."

Zrzek přikývl a upil si znovu ze svého hrnku. Humvee v tu chvíli ale najelo do prohlubně v cestě a káva místo seržantova žaludku skončila na jeho uniformě. „Do háje, Petere," zaklel nahlas.

„Soráč, šéfe," pousmál se řidič a obhlédl jeho politou vestu. „To víte, je to tu samej šutr."

„Radši čum na cestu."

Yusúf se nad tou scénkou pousmál, avšak když pohlédl na svou dceru, zjistil, že její výraz spíš potemněl. Věděl hned, na co myslela. Nic nebylo tak růžové, jak Yusúf právě řekl. Ani zdaleka. Sanem myslela na svého děda a na to, jak včera večer křičel, když je vojáci vrátili po prvním dni v táboře zpět domů. Vlastně na ně čekal už na verandě a jakmile Humvee zajela za první zatáčku, spustil. A Sanem křik neměla ráda, ani nadávky. Tu noc proplakala a ještě nyní pod očními víčky nosila fialové kruhy. Děd nenechal ani na jednom z nich nit suchou. Yusúfa obviňoval ze zrady a paktování se s nepřítelem a Sanem vmetl do tváře, v jak hanebném prostředí se to pohybuje, že si ji po tom nikdo nebude chtít vzít, neprovdá se a nedej bože, aby se nechala zneuctít jedním z těch Američanů. Už to, že odloží svůj nikáb mezi tolika cizinci byla pro děda katastrofa. „Ukazuješ se cizím chlapům jako nějaká...nějaká...," popadal dech. „Nikdo ze ctihodných mužů už se na tebe ani nepodívá!"

Yusúf dokázal dědovy narážky snášet bez větších potíží, avšak Sanem se dotklo každé vyřčené slovo a jeho jed se jí zavrtával pod kůži jako svrab. Včera v táboře, hned po tom, co je opustil Diaz, poprvé promluvila víc než pár vět od doby, co uprchli z města. Jejich nový průvodce Ben Bishop byl příjemný a milý muž, jeden z mála, kterých se Sanem nebála. Několikrát mu při prohlídce odpověděla na jeho otázku, odkud že to jsou a jak dlouho už žijí ve vsi. Dokonce se usmála, když zavtipkoval o nějakém poručíku Barlowovi. Yusúf byl v tu chvíli rád za tu starou usměvavou Sanem, kterou naposledy viděl den před tím, než padla univerzita. Od té doby toho moc nenamluvila a svůj čas trávila službou rodině a dědovi. Ani své oblíbené knihy už nečetla a nezajímala se o nic jiného, než aby byl děd spokojený. Tenhle život pro ni Yusúf nechtěl. Věděl, že se blíží změna. S příchodem Američanů bude třeba začít smýšlet jinak, ale to děd odmítal. Práce tlumočnice mezi vojáky Sanem jen prospěje, získá znovu sebevědomí a uspěje tam, kde děd viděl jen selhání. Prvním malým krůčkem k tomu byl Ben. Po včerejší noci a rodinné hádce se však Sanem stáhla zpět do své ulity. To nebylo dobré.