November Juliet

Den 121/240 - Nemám rád pondělky

Ulice byly tu noc klidné. V oknech domů svítila světla a lidé si užívali chmurného deštivého večera u televize nebo dobrého jídla. Chodníky lemované mladými stromy zely prázdnotou a tam, kde přes den jezdily děti na kole, se nyní do šíře rozpínaly kaluže deště.

Bylo pondělí, půl desáté večer a obrovské pouliční lampy vrhaly tlumené světlo na vodu postupně odtékající kovovými mřížemi do odpadních stok.

Její tiché šumění prořízl zvuk kvílejících pneumatik.

Auto se vyřítilo z vedlejší ulice, cestou srazilo pár popelnic a jen tak tak se vyhnulo aleji stromů lemující silnici. Stěrače kmitaly na plné obrátky a rozehřátá kapota měnila dopadající déšť v páru. Vozidlo bylo očividně v tempu už nějakou dobu.

Uvnitř něj seděli dva kluci. Příliš hrdí na to, aby si přiznali, jak jsou vyděšení, a příliš mladí na problémy, které se hnaly za nimi v druhém autě, které se vzápětí vynořilo z ulice za nimi.

„Makej, Ryane," povzbuzoval řidiče spolujezdec, zatímco se neustále ohlížel přes rameno. To, co však viděl se mu ani za mák nelíbilo. Auto s jejich pronásledovateli se drželo stále za nimi a nezdálo se, že by je ostře vybraná zatáčka nějak rozhodila. To se však nedalo říct o Ryanovi, který vzápětí na to dostal na kluzké vozovce smyk. Auto nabralo náhle úplně jiný směr než zamýšlel, a když zběsile otočil volantem na druhou stranu, aby se vyhnul krajnici, auto opsalo přesný oblouk, až zůstalo stát čelem přímo k pronásledujícímu vozu. Oba stroje tak na malou chvíli spočinuly proti sobě jako dva rozzuření býci v aréně. Černý Cadillac s bytelným kovovým rámem na předním nárazníku vypadal, jako by se oběma chlapcům smál.

Ryan mohl vidět zachmuřenou tvář za volantem. I zbytek sedadel byl obsazený a všechny ty obličeje vypovídaly o tom, jak moc jsou jejich nositelné dnes večer naštvaní. Chtěli je přece okrást o jejich peníze! Tihle dva malí fracci! Jejich myšlenky se netočily okolo ničeho jiného, než jak jim co nejlépe uštědřit pořádnou lekci.

Ryan pohotově otočil volantem, sešlápl plynový pedál a od pneumatik po okolí vystříkla sprška vody.

„Zaber, brácho. Ještě jednu ulici, a pak nás tam budou čekat naši kluci," povzbuzoval dál Barny.

Ryana to však moc neuklidnilo. Měli čekat už dávno. Předpokládal, že když viděli, že je pronásledují, raději zůstali stát v boční ulici a neukazovali se. Prostě je v tom nechali a nejhorší bylo, že jeho to vůbec nepřekvapilo, protože by pravděpodobně udělal to samé. Raději se tím dál nezabýval a soustředil se na řízení. Otočil se k pronásledujícímu Cadillacu zády a uháněl dál ulicí.

Když pohlédl na Barnyho, hrál jeho kamarádovi na tváři vzrušený úsměv. Představoval si zřejmě sám sebe na plátně hollywoodského akčního filmu, myslel si, jak není hustý a jak na tuhle historku nesbalí všechny holky ze třídy. Když do nich však Cadillac zezadu najel a šťouchl je do kufru, až jejich stará Toyta nadskočila, objevila se na Barnyho tváři čirá hrůza.

„Dělej, Ryane, dělej," zakňučel.

Ryan se podíval do zpětného zrcátka a když viděl, jak se Cadillac znovu rozjíždí a chystá se k dalšímu nájezdu, přesunul svou pozornost zpět k Barnymu. Bylo to naposled, co svého nejlepšího kamaráda viděl bez vší té krve, s vlasy hebkými a kudrnami rámujícími jeho protáhlý obličej.

"Raději si zapni pá-."

Tvrdý náraz zezadu vyrazil slova z Ryanových úst, přišpendlil jeho tělo k sedačce a následně setrvačností poslal jeho obličej přímo proti volantu. Svět se roztočil. Odstředivá síla tlačila jeho tělo ke dveřím auta. V myšlenkách se mu vynořila vzpomínka na dětskou houpačku. Stejný nepříjemný pocit v žaludku, ale tentokrát několikanásobně silnější. Čas se zpomalil. Slyšel kvičení pneumatik a skřípění plechu karoserie. Projel jím náraz a zkropila ho sprška střepů.