Záchytný bod | Dramione, FF

2. Kapitola

Studenti prvních ročníků byli rozřazeni do kolejí, proslov ředitelky školy byl u konce a všichni se tak mohli pustit do lahodného jídla, které se před nimi na zlatých tácech začalo objevovat.

„Nezdá se vám Malfoy nějaký divný?" zeptal se Seamus Finnigan s pohledem upřeným na blonďatého chlapce, který seděl s hlavou sklopenou a vidličkou se nimral v jeho jídle. Logicky, bylo by divné, kdyby se šťoural v pokrmu někoho jiného, že jo. Dean Thomas, Neville, Ron, Harry, Hermiona i Ginny tím směrem pohlédli. Chlapec s tmavou pletí a dvě dívky se museli otočit, aby na toho blonďáka viděli, neb seděli zády k němu.

„A tohe hehdy-" zahuhlal Ron s plnou pusou kuřecího masa, načež sykl bolestí, když jej jeho mladší sestra pod stolem kopla do holeně. Zakoulel očima, pořádně rozžvýkal obsah svých úst a polkl. „Tobě někdy připadal...nedivný?" zeptal se už normálně.

„Nedivný? Co je to za slovo, prosím tě?" zeptala se s pozvednutým obočím Hermiona.

„No, to je člověk, který není divný," vysvětlil Ronald tónem, jako by to bylo přece úplně jasné, což možná i trochu bylo. „A Malfoy to rozhodně není," dodal s nakrčeným nosem. „Kdybych věděl, že ho Kingsley osvobodí pod podmínkou, že tady bude rok kazit vzduch, nehlas-" zrzek zmlkl, když si všiml varovného pohledu jeho přítelkyně, kterým mu jasně naznačila, že pokud svou větu dokončí, urve mu hlavu. Třeba.

„Už s tím přestaň," zabručel Harry. I on moc dobře věděl, co chtěl jeho kamarád říct - že by nehlasoval v Malfoyův prospěch. Bylo nadmíru jasné, že Ron nenáviděl toho blonďatého záporáka snad víc, jak on a Hermiona dohromady. Jasně, měl k tomu víc, než jeden důvod, ale přeci jen...Kingsley měl pravdu, když řekl, že v té Malfoyově věci musela jít školní rivalita stranou. U stání před Starostolcem se přeci neřešilo to, jestli jim Malfoy dělal ze života peklo, že je ustavičně urážel a snažil se jim ubližovat. Ne, u soudu se řešily jeho činy během války a ať už ho Harry nenáviděl sebevíc, zastával stejný názor jako Kingsley. A nebo Hermiona. Opravdu si stál za tím, že Malfoy neměl na výběr a musel platit za selhání jeho otce. A dal by svou ruku do ohně za to, že mu Voldemort jistě vyhrožoval zabitím Narcissy, takže ji určitě chtěl chránit. Zkrátka a jednoduše byl toho názoru, že Draco Malfoy nebyl na straně toho beznosého hňupa. Ne doopravdy.

„Proč ho pořád tak bráníte?" vyprskl Ron nevěřícně a taky trochu vztekle. Fakt to nechápal. Jeho přítelkyně a kamarád jsou očividně padlý na hlavu! „Proč se pořád tváříte, jako by jste úplně zapomněli na to, co nám dlouhé roky prováděl?"

Hermiona zakoulela očima. „Nikdo ho nebrání, Rone," namítla klidným hlasem. „Jen-"

„Jen jsme dospěly," dokončila za ni Ginny, byť tohle Hermiona vůbec říct nechtěla, ale to jedno. Ani ona si nemyslela, že by si Malfoy zasloužil hnít v Azkabanu. Vlastně stejný názor z té jejich lví party zastával i Neville, Seamus a Dean. Jen Ron neustále žvanil o tom, co jim blonďák prováděl a bla bla bla...Všechny to už unavovalo. Samozřejmě, že ho nikdo z nich nezačal mít - Merline chraň! - rád, ale museli se na to dívat z jiného úhlu pohledu. Museli se držet faktů a jeden z nich byl třeba ten, že Malfoy neprozradil Harryho, když Zlaté trio bylo chyceno a uneseno na Malfoy Manor. Bylo nad slunce jasné, že ho poznal. Kdo jiný by to taky mohl být, když byl ve společnosti Hermiony a Rona? Nějaký náhodný kolemjdoucí, který si řekl, že se k nim prostě přidá? Asi těžko. A nebo to jeho zaváhání, když ho jeho rodiče volali k sobě, když si to Voldemort přitáhnul na nádvoří s tím, že je chlapec, který dvakrát přežil, mrtev. Nejeden student nebo profesor poznal, že jediný potomek Luciuse a Narcissy nechtěl vyjít z řady a postavit se na stranu Zla. Bylo očividné, že se mu to příčilo, jenže...Co jiného měl dělat?