Záchytný bod | Dramione, FF

73. Kapitola

„Merline, ty jsi takový idiot, až to tříská dveřma! Fakt. Jsi takový idiot, že kdyby byla soutěž o největšího idiota, tak ty skončíš druhý, protože jsi takový idiot, že bys to ani nevyhrál!" hulákal na Draca Blaise během toho, co pochodoval po místnosti tam a zpět.

Blonďatý chlapec k němu líně otočil hlavu. „Vím, opakuješ mi to pořád dokola," připomněl mu velice mrzutým tónem. „Už týden," dodal zamumláním. To to zase dopracoval. Grangerová s ním nemluví a jeho přátelé za to na něj mají pifku a neustále mu připomínají, jak moc velký idiot je. A občas to už vážně přehánějí.

Tak třeba včera v noci s ním Theodore začal zběsile třást, jako by mu snad šlo o život, a když se Draco s vyděšeným výrazem na tváři vyšvihl do sedu a ptal se toho narušitele jeho spánku, co se sakra děje, ten hňup jednoduše pronesl: „Jsi idiot," a šel spát. Nebo taková Pansy před dvěma dny, když měli Péči o kouzelné tvory a Hagrid se zrovna ptal, kdo ví, co za roztomilé tvorečky to je v bedně, hadí královna odpověděla: „To jsou kluběnky a Draco je idiot."

Merlin je mu svědkem, že to s nimi nemá jednoduché. Na jednu stranu ví, že si to tak trochu zaslouží, protože to fakt posral, ale co je moc, to je příliš. Takže je na své přátelé vlastně naštvaný, protože poslouchat ty jejich připomínky týden v kuse, mu už opravdu lezlo na nervy. A na Grangerovou je naštvaný vlastně taky.

Ta nebelvírská vševědka se totiž celý týden tváří, jako by jí byl úplně ukradený. Čekal by, že se mu zase začne vyhýbat, ale pletl se. Místo toho dělala, jako by úplně popírala jeho existenci. Ve Velké síni začala sedat ke své koleji a párkrát se stalo, že se otočila jeho směrem a podívala se na něj, ale spíše to vypadalo, jako by se dívala skrze něj. A když ji jednou odchytl na chodbě, dělala úplně to samé. Tupě na něj civěla a snad ani neposlouchala, co jí říkal. Pak se prostě otočila a odešla. A to ho vytáčelo mnohem víc, než kdyby se mu vyhýbala. Nehledě na to, že rozdávala úsměvy do všech stran, jen jemu nevěnovala ani jeden, a celkově vypadala tak šťastně. Bez něj.

Jeho přátelé mu neustále hustí do hlavy, aby to s ní šel okamžitě urovnat, ale... To ji má zase prosit o šanci? Po kolikáté už? Už tak jeho hrdost utrpěla pár bolestivých šrámů, když se jí tehdy omlouval a prosil ji, aby si všechno nechala vysvětlit. A on zatraceně nemá ve zvyku někoho o něco prosit a už  vůbec ne se někomu omlouvat. Měl však pocit, že Grangerová mu za to stojí. Jenže... To už je asi fuk. Jeho posláním je očividně to, aby vždycky všechno nějak posral. Navíc, jak si to u ní má asi vyžehlit, když s ním odmítá mluvit a vlastně ho i poslouchat?

„Posloucháš mě?" vyprskl Blaise, čímž vrátil Draca zpět do reality.

Blonďák ho probodl pohledem plným nezájmu. „Ne," odvětil prostě, odvrátil od něj hlavu a zahleděl se do stropu, což se za poslední týden nejspíš stalo jeho nejoblíbenější činností.

Blaise vztekle zafuněl. „Ptal jsem se tě, jestli s tím něco hodláš dělat?"

„A s čím?" zeptal se Draco lhostejným tónem. „Máš na mysli Grangerovou, nebo s tím, že jsem idiot, jak mi pořád připomínáš?"

„Nejlépe s obojím," odsekl čokoládový chlapec. „No vážně, měl bys se sebou něco dělat, kámo."

Draco si povzdechl. „Dej mi už pokoj, Blaisi," zamručel otráveně, aniž by se na něj podíval.

„Ne, nedám ti pokoj," protestoval Blaise. „Nedám ti pokoj, dokud-"

„Víš co?!" vyjel na něj znenadání Draco, když se prudce vyšvihl do sedu. Má Blaise rád, fakt, že ano, ale už mu leze na nervy. A už toho měl fakt dost. „Vím, že jsem idiot, vím, že jsem to posral, ale nemusíte mi to pořád připomínat, protože já to všechno vím!" řval na něj, zatímco Blaise jej zaraženě pozoroval. „A nechte mě už konečně být!" zavřískal histericky, vstal z postele tak prudce, že se málem vyvrátil a oddupal z ložnice a následně i ze společenské místnosti.

Neměl žádný směr, žádný cíl, prostě po vzoru nosorožce dupal chodbami hradu a zabíjel pohledem každého, kdo o něj zavadil koutkem oka. Nejraději by se však rozběhl proti zdi a rozflákal se o ni. Nebo by proskočil oknem a rozplácl se o zem jako vajíčko. A nebo by rovnou mohl skočit z astronomické věže, ať to má větší šmrnc! Jeho pozornost najednou upoutala jistá kudrnatá čarodějka, která seděla ve výklenku u okna a četla si. Jeho tvář ještě víc ztvrdla, zaskřípal zubama a rychlým krokem zamířil k ní.

Hermiona se ošila, neb vycítila něčí pohled a tak vzhlédla a celá se napnula, když viděla blonďatého chlapce, jenž vypadal dost rozzuřeně. Těžce polkla a očima vyhledala možnou a hlavně nejbližší únikovou cestu. Než však stihla sotva jen hnout prstem, byl už u ní. Na tvář si nasadila kamennou masku a snažila se ignorovat své rozdováděné srdce.

„Promluvme si," zavrčel na ni.

Kudrnatá čarodějka na něj chvíli jen tupě zírala, než zavřela knihu a schovala si ji do korálkové kabelky. Poté mu věnovala lhostejný pohled. „Ne," odsekla a vstala, načež ho obešla a zamířila směrem, kterým on přišel. Sice to není odpověď, kterou chtěl slyšet, ale aspoň s ním konečně po týdnu promluvila. Jasně, řekla jen jedno slovo, ale stejně. Bral to jako malý úspěch. Koneckonců, je skromnost sama, spokojí se i s málem. Haha.

„Grangerová!" zvolal, otočil se a vydal se za ní. Když ji dohnal, šla dál a naprosto jej ignorovala. Opět. Proto ji znenadání chytil hrubě za paži a i přes její protesty ji dotáhl do nejbližší učebny, která naštěstí zela prázdnotou. Pohotově vytáhl svou hůlku a dveře zamkl, když chtěla odejít.

„Malfoyi," zasyčela na něj varovně. „Mám taky hůlku, takže si můžu odemknout a odejít," připomněla mu stylem, jako by mluvila na psychicky narušeného člověka.

„Můžeš," přikývl. „Ale neuděláš to," dodal sebejistě a nezapomněl jí věnovat svůj proslulý malfoyovský úšklebek, za který se mu nejeden student toužil projít po obličeji.

Hermiona si posměšně odfrkla a vytáhla hůlku svou. „Tak se dívej," řekla provokativně, ale než stihla svým kouzelným klacíkem sotva jen mávnout, byla jím přišpendlena ke zdi. Ne tím klacíkem, ale spíš Dracem. Škubla sebou, ale bylo jí to houby platné. Tělem se opíral o to její a ruce si opřel o zeď v úrovni její hlavy.

„Teď mě dobře poslouchej, Grangerová," zavrčel jí do obličeje, zatímco ona k němu upřela bojovný výraz. „Vím, že jsem to posral. Zase. Choval jsem se jako idiot. Zase. Jenže... Merline, nevím, co to ten večer do mě vjelo, chápeš? Nebo asi vím, protože když jsem viděl, jak se po tobě ten havraspárský idiot sápe, měl jsem chuť mu urvat hlavu a narvat mu ji do prdele a- ano měl jsem tak trochu vztek i na tebe, protože si ho prostě nechala, ale...rozhodně to neznamená, že bych si o tobě myslel, že by ses s ním vyspala, protože vím, že ne, ale i kdyby ano, tak bych s tím nemohl nic dělat, protože spolu nechodíme a tak, ale byl bych fakt rád, kdyby jsi spala jen se mnou, protože já bych rád spal s tebou, i když ty se mnou asi ne, protože jsi na mě pořád naštvaná a chápu to, fakt, že jo a je mi to...no, jak se to... Jo, je mi to líto. Tak je to. A pochopím, když už mi nebudeš chtít odpustit, ale- čemu se jako směješ?"

„To...to tvoje blábolení!" vyprskla smíchy Hermiona a kdyby neuhl, dala by mu hlavičku, protože se mírně předklonila.

Vztekle zafuněl a hluboce se na ni zamračil. Jo, asi je pravda, že ten jeho proslov byl poněkud zmatečný, neb skákal z jedné věci na druhou a řekl i to, co vlastně ani říct nechtěl - to o tom spaní, ale k smíchu mu to teda nepřišlo. „Fajn, to už by stačilo," zabrblal rozmrzele, když se pořád smála, až se za břicho popadala. I když smíchu už se to moc nepodobalo, neb už spíš jen chrochtala a hekala jako vysloužilý osel. „Stačí. Přestaň!" zahučel na ni, protože už ho to fakt nebavilo. A bylo to trapné.

Hermiona přestala vydávat ty podivné zvuky a snažil se zklidnit svůj dech během toho, co si utírala slzy, které jí stékaly po tvářích. Poté se zhluboka nadechla. „Ty jsi vážně neskutečný hňup, Malfoyi," uchechtla se a než na to Draco stihl jakkoli zareagovat, hodila mu ruce okolo krku a uškrtila ho.

Ne, tak to nebylo. Spíš jej objala, natiskla se na něj svým tělem a spojila jejich rty v polibku tak vášnivém, že se mu z toho málem podlomila kolena, proto klopýtl dozadu, ale ustál to. Na nic nečekal a obmotal své paže okolo jejího pasu a přitáhl si ji ještě blíž, pokud to bylo vůbec možné.

Nechápal to. To mu jako už odpustila? Avšak neměl čas nad tím dál přemýšlet, neb započala zuřivá válka jejich jazyků. A řešit to můžou i později, že?