Záchytný bod | Dramione, FF

15. Kapitola

Draco se prudce vyšvihl do sedu, čelo měl orosené ledovým potem, srdce mu bilo jako o závod a snažil se popadnout dech. Očima těkal po tmavé místnosti a snažil se přijít na to, kde vlastně vůbec je.

Náhlý pohyb kdesi nalevo upoutal jeho pozornost. Bleskovou rychlostí zajel levou rukou pod polštář a vytáhl zpod něj hůlku, kterou namířil na tmavou siluetu osoby stojící jen kousek od jeho postele. Osoba s tichým vyjeknutím zvedla ruce do vzduchu.

Blonďák přimhouřil oči a konečně mu došlo, že se nachází v ložnici. Zašeptal tiché Lumos a zjistil, že osoba stojící u jeho postele není žádný vetřelec, ale Goyle, který měl zase nějaký záchvat žravosti, protože mu z jedné z kapes čouhala obložená bageta. Tvářil se vyjeveně a byl celý bledý.

„T-to jsem j-jen já," promluvil do ticha Gregory. „Nechtěl jsem tě vzbudit."

Draco na krátký moment zavřel oči a zhluboka se nadechl. Nebyl to však jeho spolužák, co ho probudilo, ale spíše noční můra, která se mu zdávala na jeho vkus až příliš často.

„Skloníš tu hůlku, prosím?" ozval se znovu Goyle. Blonďák přikývl, svůj kouzelný proutek zhasl a sklonil jej. Gregory se pak bez dalších slov vydal k jeho posteli, na kterou se posadil, vytáhl bagetu z kapsy a hladově se do ní zakousl. A Draco věděl, že už neusne a tak vstal z postele. Oblékl se a ložnici opustil. Slunce ještě nevyšlo a tak si řekl, že se projde po hradě, aby si vyčistil hlavu.

Nakonec zamířil na Astronomickou věž, odkud byl skvělý výhled na východy a zápasy slunce. Když procházel jednou z chodeb, zaslechnutí nějakého zvláštního zvuku jej přimělo zastavit se. Zamračil se a ohlédl se za sebe. Nikde nikdo. Otočil se zpět a očima hledal zdroj zvuku. Ten však nikde neviděl. Škubl sebou, když se zvuk ozval znovu. Zamračil se ještě víc. Možná už mu šplouchá na maják. Zakroutil nad tím hlavou a chtěl pokračovat v cestě. Sotva ale udělal dva kroky a ten divný zvuk se ozval znovu.

„Je tu někdo?" zeptal se do ticha, které opět vládlo chodbě a připadal si jako naprostý idiot, protože kromě něj na chodbě nikdo jiný nebyl. To si ještě ověřil tím, že se opět ohlédl přes rameno. „Tak je tu někdo?" vyštěkl, když opět zaslechl ten neznámý zvuk. Očima těkal po prostoru. Pak si všiml dveří, které vedly do přístěnku na košťata. Blonďák se hluboce zamračil a nejistými kroky k nim přišel. Opatrně natáhl ruku ke klice, jako by se bál, že ho třeba ta neživá věc pokouše. Zmáčkl ji, otevřel dveře a...a z nich vypadl Blaise.

„Před pikolou, za pikolou!" vykřikl Blaise rozespale, když se skácel k zemi. Draco s rukou na klice pozvedl levé obočí a tupě na svého kamaráda hleděl.

„Co to meleš?" zeptal se blonďák s nakrčeným nosem. Blaise na něj zmateně  zamžoural a pak pohlédl do přístěnku, ze kterého vypadl. Tvář se mu zkřivila bolestí, když se posadil a promnul si zátylek.

„Musel jsem tu usnout," zamumlal si pod nosem čokoládový chlapec. A Dracovi to došlo. Slyšel Blaisovo chrápání! „Hrál jsem s Theem a Hermionou na schovku," vysvětlil, když si všiml Dracova nechápavého výrazu. „Museli na mě-" zasekl se, když si něco uvědomil. „Já jsem vyhrál!" vyjekl nadšeně, zatímco hbitě vyskočil na nohy. „Nenašli mě! Já jsem vyhrál!"

Draco na něj hleděl jako korunovaného idiota. Pak ale vrhl na Blaise zvláštní pohled. „S Grangerovou?" zeptal se.

Chlapec s tmavou pletí přikývl. „A s Theem. Měli zrovna noční hlídku, když jsem na ně narazil. A hrozně jsem se nudil a-"

„Od kdy se bavíš s Grangerovou?" přerušil jej Draco.

Blaise se na něj zamračil. Dracovo přerušování mu lezlo na nervy. „Už to pár dní bude," odpověděl.

„Proč?" vyhrkl blonďatý chlapec, aniž by nad tím přemýšlel.

„Proč se bavím s Hermionou?" odpověděl na otázku svou vlastní Blaise. Jeho tón zněl pobaveně. Draco přikývl. „Chci zlepšit mezikolejní vztahy," zazubil se.

Zmijozelský princ pozvedl obě obočí. „Tím, že se budeš bavit s Grangerovou?" vyptával se dál.

Blaise ledabyle pokrčil rameny. „Proč ne?  Navíc, není tak špatná, jak si myslíš. Vlastně je fajn."

„Jistě," odfrkl si Draco. „Asi jako řev mandragory."

Čokoládový chlapec zakoulel očima. „Jdu ještě spát." S těmito slovy svého kamaráda obešel a zamířil do sklepení. Draco zakroutil hlavou a vydal se tam, kam měl původně zamířeno. Na astronomickou věž.

***

Pansy se naposledy prohlédla v zrcadle a vrátila se zpátky do dívčí ložnice. Přešla k nočnímu stolku, ze kterého sebrala svou hůlku. Chtěla se otočit a jít do společenské místnosti, ale její pohled zastavil na prvním šuplíku. Svraštila obočí, váhavě natáhla paži a šuplík otevřela. Těžce polkla, když uviděla fotku ve stříbrném rámečku. Po kratším zaváhání ji vytáhla a prohlédla si ji.

Na fotografii byl hnědovlasý chlapec ve zmijozelském hábitu se širokým úsměvem na tváři, který kolem ramen objímal černovlasou dívku. I ona na sobě měla zmijozelský hábit a usmívala se od ucha k uchu. Pansy se při tom pohledu stáhlo hrdlo a bolestivě ji píchlo u srdce. Byly to její rodiče v době, kdy ještě studovali v Bradavicích.

Tolik jí chyběli. Nikdy by neřekla, že o ně přijde, ne takovým způsobem. Měli tu být, až dokončí poslední ročník, měli tu být, až by se jednou vdávala, až by měla děti. Odešli tak brzy.

Pansy se trhaně nadechla a posadila se na postel. Pohled nepouštěla z těch šťastných výrazů na fotce. V očích jí začaly štípat slzy. Proč zrovna oni? Vždyť byli tak hodní! Nikdy nepodporovali Voldemortovu ideologii, vždycky stáli na straně dobra, tak proč zrovna oni?

Jedna zbloudilá slza si našla cestu ven a přesně v tom momentě se dveře dívčí ložnice otevřely. Pansy si  bleskurychle otřela tvář a skoro vhodila fotografii zpátky do šuplíku.

„V pořádku?" zeptala se Daphné, která se v ložnici objevila a starostlivě si hadí královnu prohlédla. Pansy jí věnovala ostrý pohled a s hlasitou ránou šuplík zabouchla. Aniž by cokoliv řekla, obešla blondýnku a místnost opustila.

Daphné ji vyprovázela zamračeným pohledem, a když jí zmizela z dohledu, na rtech se jí objevil slabý úsměv. Pansy byla její nejlepší kamarádkou už nějaký ten rok a i ji bolelo to, jak se od smrti jejích rodičů chovala. Proto ten úsměv. Ne, že by měla radost z toho, že viděla svoji kamarádku brečet, ale...no, vlastně jo, měla z toho radost, protože ji viděla projevit nějakou emoci a to znamenalo, že ta stará Pansy tam uvnitř pořád ještě je. A to bylo dobré znamení.