Záchytný bod | Dramione, FF

42. Kapitola

„Tak? Jdeš do toho?" zeptal se natěšeným tónem Blaise, zatímco Theo si jej prohlížel poněkud kriticky a nesouhlasně.

„Já nevím, Blaisi," povzdechl si černovlasý chlapec a zakroutil hlavou. „Myslím, že nemáme právo do toho jakkoliv zasahovat," dodal a zamyšleně svraštil obočí. „Je to přece jejich věc."

„E-ee," vydal ze sebe Zabini zvuk, který až moc připomínal zvuk klaksonu, nebo něčeho takového. „To se pleteš, můj myslitelský příteli," řekl a věnoval mu významný pohled. „Oba jsou naši přátelé a jde tady o jejich štěstí, chápeš? A jelikož my dva," pokračoval a prstem nejdřív ukázal na sebe a pak na něj, „chceme, aby byli šťastní, rozhodně máme právo do toho zasahovat, neb nám na jejich štěstí záleží."

Theo se na něj mírně zamračil. Ten jeho nápad se mu moc nezamlouval. Samozřejmě, že by byl rád, kdyby byli jeho dva přátelé šťastní, ale vážně si stál za tím, že nemají právo do toho zasahovat. Přeci jen...nikde není psáno, že by ti dva byli šťastní spolu. To je pouze jeho a teď už i Blaisova domněnka. Takže ano, měl by si to rozhodnou Draco s Hermionou.

„Navíc, nechci do toho nijak...jak bych to řekl...drasticky zasahovat, chci je jen malinko popostrčit, nasměrovat je na správnou cestu, chápeš?" pokračoval Blaise v přesvědčování a vůbec se mu nelíbilo, že Theo jeho plán příliš nepodporuje. Vždyť je to naprosto geniální. A co víc! Theo mu řekl o vánočním plese, což jeho plán pozvedlo na nový level. Kde totiž jinde by mohla být lepší příležitost dát ty dva dohromady? Beztak, že nikde.

Černovlásek se dál mračil. Nemohl se zbavit pocitu, že když na to kývne a ten plán uskuteční, bude to mít katastrofální následky. „Já ti nevím, Blaisi. Nemám z toho vůbec dobrý pocit."

Blaise si na tvář nasadil výraz, který by se dal přirovnat k štěněcímu a pro efekt ještě našpulil rty jak malé dítě, které prosí o hračku. „Prosíííím," zakňučel a sepjal ruce k sobě. Klidně by si klekl i na kolena, jen aby s tím Theo souhlasil.

Theodore nakrabatil čelo a s pochybovačným výrazem hleděl na jeho kamaráda. Nakonec si povzdechl a přikývl. „Fajn, ale pokud se něco pokazí, bude to tvoje vina," řekl varovným tónem, načež si Blaise poposkočil na místě a radostně zatleskal.

„Já věděl, že mě v tom nenecháš, ty hlavičko chytrá!" zvolal nadšeně a zazubil se na něj, načež mu Theo probodl ostrým pohledem za to hloupé oslovení, ale nijak se k tomu nevyjadřoval. Radši.

Následně se s Blaisem rozloučil a zamířil do knihovny. Po cestě musel neustále přemýšlet nad tím, co všechno se může podělat, a co všechno Blaisův plán může způsobit. A fakt, že z toho neměl dobrý pocit. Vlastně měl úplně ten nejhorší.

Tohle bude zlé. Hodně zlé...

***

Daphné seděla v tureckém sedu u nízkého stolku v primusovské pracovně a očima zkoumala bílé papíry, které na něm byly ledabyle rozházené. „Co s tím vším budeme dělat?" zeptala se a pohlédla na Hermionu, načež sebou trhla, neb členka Zlatého tria na ni upřeně hleděla a tvářila se, jako by spatřila něco děsivého. „Co je?" zeptala se s nakrčeným nosem a ošila se, neb ten její pohled byl docela nepříjemný.

Hermiona zamrkala a pohled od ní hned odvrátila. Její tváře nabraly růžový odstín a to zahanbením, když si uvědomila, že si ji tak okatě prohlížela. „Promiň, já jen-"

„Jsi nervózní," přerušila ji Daphné a ušklíbla se na ni.

Kudrnatá čarodějka se mírně zamračila, ale musela uznat, že má ta dívka pravdu. Opravdu je nervózní a to právě z její přítomnosti. Jeden by řekl, že už si na zmijozelské zvykla. Přeci jen, přátelí se s Theem a Blaisem a pak je tu taky to něco, co je mezi ní a Malfoyem, ale stejně. Myslela by si, že zrovna Daphné Greengrassová je jednou z těch hadů, kteří by se nikdy nezačali bavit s někým z Nebelvíru a ještě k tomu s mudlorozenou čarodějkou. Možná to bylo tím, že přesně taková je Astorie, její mladší sestra, která se s tím ani netajila. No a jelikož ty dvě spíše připomínají dvojčata, myslela si, že mají úplně stejný postoj.

„Hele, já tě neukousnu," promluvila opět Daphné, když se Hermiona neměla k mluvení a dál jen zírala někam do neurčita.

Hermiona na ni pohlédla a neubránila se pobavenému úsměvu. Poté prostě přikývla a zhluboka se nadechla. No, Daphné přece nemusí být tak špatná, takže jo...asi si zvykne. Odkašláním si pročistila hrdlo a vzala ze stolku svou hůlku. „Tyhle papíry pomocí jednoduchého kouzla přeměníme na ozdobné sněhové vločky," řekla, vzala jeden papír, na který namířila hůlku. Daphné ji se zájmem pozorovala. Pak Hermiona mávla kouzelným proutkem a pronesla kouzelnou formuli, načež se z obyčejného kusu papíru stala krásná, sněhová vločka velká jako dlaň.

Blondýnka od sebe užasle oddělila ústa a čmajzla ji Hermioně, aby si ji mohla pořádně prohlédnout. Bylo to tak obyčejné a jednoduché kouzlo, ale i přesto ji to uchvátilo. „A můžu jich přeměnit víc najednou?" zeptala se a papírovou vločku odložila na zem.

„Jistě," odpověděla s úsměvem Hermiona. Po jejích slovech se bez dalších zbytečných keců dívky pustily do práce. Vloček byla potřeba opravdu spoustu. A zatímco ty papírové budou zdobit bradavické chodby, ty opravdové, takové jaké pokrývají školní pozemky, se budou snášet ze začarovaného stropu ve Velké síni, což se dělo i normálně, když venku sněžilo, ale čert to vem. Bude to zkrátka kouzelné.

Nejdříve pracovaly v tichosti. Daphné si poté začala broukat nějakou vánoční koledu, až se dala nakonec do zpěvu. Hermiona na ni hodnou chvíli jen tupě civěla, neb z toho byla trochu mimo, jak Kentauři ze zatažené oblohy. A i přesto, že se cítila trochu trapně, přidala se k ní. Zpívala tiše a mírně kostrbatě, ale to netrvalo příliš dlouho a obě dívky zpívaly z plných plic a užívaly si to.

Hermioně mezi tím hlavou projela myšlenka na to, že Daphné opravdu není tak špatná. Vlastně zjistila, že je vážně skvělá, a že by se z nich jednoho dne mohly stát opravdu dobré kamarádky. A stačilo k tomu tak málo! No, zmijozelští ji asi nikdy nepřestanou překvapovat.