Záchytný bod | Dramione, FF

66. Kapitola

„...běžel jsem tam, ale bylo pozdě," dopověděl Draco a s napětím pozoroval Hermionu, která se tvářila zamyšleně. Snažila se vstřebat všechno, co se dozvěděla.

„Počkej," vyhrkla najednou, když si něco uvědomila. „Měl jsi zpoždění ještě předtím, než jsi potkal Astorii," řekla tázavým tónem a pozvedla obočí. Draco přikývl a pak se zarazil. Tušil, kam tím směřuje a...no, tak trochu doufal, že Hermioně nedojde, že jí neřekl úplně všechno. Vždyť si to neuvědomil ani on sám, když jí vysvětloval, proč se nedostavil na rande. Jaksi se jí totiž zapomněl zmínit o tom dopise, co mu poslal otec. Nebo nezapomněl? „Vysvětlíš to?" zeptala se, když na ni jen dál zaraženě zíral a neměl se k mluvení.

Odvrátil od ní pohled a nervózně se ošil. „Všechno jsem ti už vysvětlil," odsekl a zamračil se. Fajn, tak zmínit se o tom dopise opravdu nezapomněl. Schválně ten fakt vynechal a měl k tomu svoje důvody. Sám z toho byl ještě trochu vykolejený a dost často na to myslel. Myslel nejen na to, jak se ten prokletý dopis mohl zničehonic objevit na jeho nočním stolku, ale i na ta slova, která z pergamenu vyčetl. Možná, že ho to i trochu děsilo.

Hermiona podezřívavě přimhouřila oči. „Teď lžeš," zasyčela na něj a loktem jej dloubla do ramene, aby si získala jeho pozornost. Nepovedlo se.

„Nelžu," odvětil a odmítal se na ni podívat. Jeho tón hlasu však nebyl ani trochu přesvědčivý, což poznal i on sám. Býval mistr ve lhaní, neb během války to bylo víc, než žádoucí. Tak proč s tím má najednou problém? To snad vyšel ze cviku?

„Ale ano, lžeš," stála si za svým Hermiona. Vstala a založila si ruce na hrudi. Draco vzhlédl k ní a setkal se s jejím pohledem plným očekávání. „Neřekl jsi mi všechno. Proč?"

Blonďák zatnul čelisti a také vstal. Fakt se  jí nechtěl svěřit o tom dopise. Nechtěl se o tom prostě bavit. Něco mu ale říkalo, že Grangerová to nenechá jen tak. „Řekl jsem ti všechno-"

„Neřekl," protestovala, načež Draco vztekle zafuněl.

„Důležité," dořekl, jako by ho vůbec nepřerušila. „Víc tě zajímat nemusí," dodal tónem, kterým jí naznačil, že tohle téma bere za uzavřené, ale kudrnatá čarodějka na to měla očividně jiný názor:

„Předtím jsi říkal, že mi všechno vysvětlíš," připomněla mu ostrým tónem. „Všechno, Malfoyi," zopakovala a aniž by nad tím přemýšlela, udělala krok k němu, takže je od sebe dělilo jen pár centimetrů. „Ale já vím, že jsi mi tak úplně všechno neřekl, že?" zeptala se a věnovala mu vyzývavý pohled.

Draco zaskřípal zubama, zatímco ji propaloval pohledem. Rozčilovalo ho, že to prostě nemůže nechat být. To jako nepochopila, že jí to nechce říct? Tušil totiž, co by následovalo, kdyby jí o tom dopise pověděl - chtěla by s tím jít za McGonagallovou. A to nechtěl. „Fajn, tak neřekl, a co má být? Není to důležité, tak to nech být," odsekl, načež ji obešel a rozešel se napříč chodbou.

Hermiona se otočila jeho směrem a probodla jeho vzdalující se záda ostrým pohledem. A pak se vydala za ním. Její plán byl jasný - otravovat ho tak dlouho, dokud jí prostě nepřizná barvu, tak říkajíc. On ji taky pořád otravoval s tím, aby si ho vyslechla, což ji přivádí k tomu, že je Malfoy zkrátka idiot. Nejdříve chce, aby si ho vyslechla a pak jí nakonec zatají něco, co podle něj není vůbec důležité, ale ona má takový pocit, že je. A hodně.

„Nenecháš to být, že?" zeptal se mrzutým tónem, když se objevila po jeho boku.

„Ne," odpověděla jednoduše.

„Tak to tě asi zklamu, ale je ti to k ničemu," řekl, aniž by na ni pohlédl a dál pokračoval v cestě, která neměla žádný cíl. Navíc pořád s ní má vlastně hlídku.