Záchytný bod | Dramione, FF

12. Kapitola

Pansy seděla na pohovce a s nic neříkajícím výrazem hleděla někam do neurčita. Avšak sem tam se zamračila a dokonce se i chvíli tvářila snad sklesle. Theo, který seděl vedle ní s hlavou zabořenou v knize, po ní už dobrých pět minut nenápadně pokukoval.

„Co je?" vyštěkla hadí královna, když si toho všimla. Draco sedící na protější pohovce sebou škubl a Theo si odkašlal, zaklapl knihu a odložil ji na konferenční stolek.

„Jen jsem si říkal, jestli...je všechno v pohodě," odpověděl tázavým tónem.

Černovláska pozvedla levé obočí. „Nemělo by být?"

Theodore zamyšleně svraštil obočí. Věděl, že Pansy rozhodně v pohodě není, ale mluvit s ní o tom, nebo vůbec se jí na to ptát, nebylo zrovna bezpečné. Stejně jako věděl, že přesně to potřebuje. Potřebuje o tom mluvit, mluvit o pocitech, které cítí, o tom, co ji trápí. Potřebuje to ze sebe dostat a ne to neustále dusit v sobě. Jenže to ona přesně dělá a ničí ji to. Nejhorší na tom je, že odmítá jejich pomoc. Ne, místo toho se k nim chová hnusně a tím je od sebe neustále odhání. Oni to s ní však nechtěli vzdát, jenže na druhou stranu, nemůžou se snažit věčně.

Theo si povzdechl a rozhodl se, že to riskne. „Nejsi v pořádku," řekl opatrně a srdce mu vynechalo úder, když do něj Pansy zabodla pohled ostřejší než břitva. „A my ti chceme pomoct."

„Nevím, o čem to mluvíš," odsekla ledovým tónem černovláska. Draco jen seděl, přeskakoval pohledem z Thea na Pansy a tiše vyčkával, co se bude dít. A věděl, že nic pěkného to nebude.

„Pansy, nemusíš pořád hrát to divadlo, že se nic neděje," pokračoval Theodore tichým, laskavým tónem. „Já vím, že tě smrt tvých rodičů zasáhla a chápu to, ale nemůžeš přece-"

„Co ty můžeš vědět?" přerušila jej zavrčením, zatímco se prudce vyšvihla na nohy. „Co ty můžeš vědět, když máš neustále hlavu zabořenou v knížkách, hm? Nebo mezi nohama Daphné?" vyprskla a arogantně se ušklíbla, když Theovi zelené oči potemněly. „Řekni, ví ta holka vůbec o tom, že není jediná, se kterou spíš? Skoro je mi jí líto, jak je naivní a myslí si, že jednou získá srdce slavného Theodora Notta."

„To by stačilo, Pans," zasyčel na ni Draco, který se do toho vůbec zapojovat nechtěl,  protože to znamenalo, že se pustí i do něj. A nemýlil se.

„A co ty? Ty jsi neustále mimo a nevnímáš nic, co se okolo tebe děje," řekla, když svůj pohled přesměrovala na blonďáka, který se na ni hluboce mračil. „Jak bys mi zrovna ty mohl pomoct, hm, když nedokážeš pomoct ani sám sobě," pokračovala. „Řekni, trápí tě pořád noční můry?" zeptala se přehnaně sladce a udělala něco jako štěněčí výraz.

„Pansy, dost!" ozval se Theo tvrdým hlasem a postavil se. Už to vážně přeháněla. Vždyť to, o čem mluvila, s tím nemělo vůbec nic společného! Ale mohli to čekat, mohli čekat, že bude kopat okolo sebe.

„Do toho ti vůbec nic není," zavrčel blonďák, který se v jedné chvíli vyšvihl na nohy a v chvíli druhé už stál nebezpečně blízko Pansy a zabodával do ní pohled tak mrazivý, až z toho Theovi naskočila husí kůže, byť se ani nedíval na něj.

„Jistě, stejně jako vám dvěma není nic do-"

„Roztáhněte červený koberec, Zabini přichází!" zvolal čokoládový chlapec s rozpřaženýma rukama, když doslova vtančil do zmijozelské společenské místnosti. Nikdo mu však nevěnoval pozornost. Theo upřeně hleděl na Draca, který zafuněl jak vzteklý býk a následně se otočil a zamířil k východu. Ne k té  světové straně, ale spíš k východu ze společenky. „Kam letíš s tím ksichtem?" zeptal se Blaise zmateně, když kolem něj blonďatý chlapec prosvištěl tak rychle, že skoro místo něj viděl jen šmouhu. „Co mu je?" položil další dotaz, tentokrát směrem k Theovi, který si povzdechl a mírně zakroutil hlavou.

„Já jdu taky," řekl pak poslední zmiňovaný a též společenskou místnost opustil. Blaise nemohl být víc zmatenější, ale když pak pohlédl na Pansy, která se na něj nehezky ušklíbla, pochopil.

„Cos jim zase řekla?" zeptal se s hlubokou vráskou mezi obočím.

„Pravdu," řekla lhostejným tónem, ledabyle pohodila jedním ramenem a posadila se zpátky na pohovku.

„Hádám, že ve svém vlastním stylu," povzdechl si a posadil se do křesla u krbu. „Jen se ti snaží pomoct," promluvil po chvíli ticha. „My všichni."

Pansy si odfrkla. „Co kdyby jste mi místo toho dali pokoj?"

„Jeden ti nestačí?" zeptal se a pobaveně se na ni ušklíbl. Chtěl trochu odlehčit situaci, ale podle jejího výrazu se mu to moc nepovedlo. „Jen...záleží nám na tobě, Pans a ty chováš, jako by tobě nezáleželo na nás."

Hadí královna se mírně zamračila a odvrátila od něj pohled. Blaisovi se přes tvář mihl stín naděje, ale byl fuč v okamžiku, kdy na něj opět pohlédla naprosto lhostejným výrazem. Máš pravdu, Blaisi, protože mi už nezáleží na ničem. „Nemáš nic lepšího na práci?" zeptala se otráveně.

„To jistě mám," přikývl. „Ale není to tak důležité jako to, že ztrácím holku, kterou..." těžce polkl a zhluboka se nadechl. „Že ztrácím svoji nejlepší kamarádku."

Pansy zakoulela očima. „To tě to ještě nepřešlo?" odfrkla si, načež jeho výraz ztvrdl. Nebyl idiot, došlo mu, že narážela na to, co chtěl říct, než změnil svou odpověď. „Prostě to-"

„Co? Vzdej?" vyštěkl, když vstal a rozhodil rukama. „Mám to vzdát a dívat se na to, jak sebe sama ničíš? Jak od sebe odháníš své přátelé, kterým na tobě záleží? Jak od sebe odháníš mě?!"

Černovláska na něj jen bezvýrazně hleděla. Nehlo s ní ani to, že na ni začal řvát. Naprosto dokonale ignovala bolest, kterou viděla v jeho očích. Normálně by jí to lámalo srdce, jenže...ona už žádné nemá. Nebo jako má, jinak by nežila, že jo, ale...chápeme se. „Ano, Blaisi. Přesně tohle," odpověděla lhostejně.

Čokoládový chlapec si zmučeně povzdechl a dlaněmi si promnul obličej, který najednou působil unaveně, ztrhaně. „Takže takhle to opravdu chceš?"

Pansy pevně semkla čelisti k sobě a na velmi krátký moment uhla pohledem, než se opět podívala na něj. Její oči byly prázdné. „Ano, přesně takhle to chci."

Blaise pootevřel ústa a hodnou chvíli na ni jen hleděl, neb nevěděl, co by měl říct. „Ale...ale vždyť," vysoukal ze sebe po chvíli, načež z jeho hrdla vyšel jakýsi skřek plný frustrace. „Tohle nejde, Pansy. Vždyť, co by na to řekli tvý rodiče? Určitě by nechtěli, aby-"

„Moji rodiče jsou mrtvý," odsekla zavrčením, čímž jej přerušila. „Takže se to už nikdy nedozvíme. A dej mi už pokoj. Vy všichni." S těmito slovy vstala z pohovky a zamířila k dívčím ložnicím.
Blaise na krátký moment zavřel oči a pak si poraženě povzdechl. Ztratil ji. Oni ji ztratili.

Přišli o dívku, která už dlouhá léta držela Drapantheblu pohromadě a díky které vlastně vznikla. O dívku, která by ještě před několika měsíci nedovolila, aby se něco takového stalo. A nakonec to byla ona sama, která ji rozbila.