Záchytný bod | Dramione, FF

29. Kapitola

Hermiona seděla na kraji pohovky, hleděla do krbu a mírně se u toho mračila. Ignorovala rozhovor Blaise a Thea, který svému kamarádovi sice neustále opakoval, že přijít na ples převlečený za Voldemorta byla hovadina kolosálních rozměrů, ale v závěru mu kostým pochválil, neb vypadal sakra věrohodně a on sám si na malý moment myslel, že se Voldy nějakým způsobem vrátil zpátky. Nejvíc se však snažila ignorovat pronikavý pohled jistého blonďáka, který seděl v jednom z křesel a merlinužel v tom, které jí bylo blíž. Co když se ji snaží zhypnotizovat, nebo tak něco?

No, to asi ne, ale čert to vem. Bůhví, čeho je ten hňup schopný.

„Pořád mi dlužíš tanec," ozval se mužský hlas, který nemohl patřit nikomu jinému než Malfoyovi.

„Jako já?" zeptal se zmateně a ukázal na sebe ukazováčkem Blaise, který Draca shodou okolností slyšel a navíc se ten blonďák díval jeho směrem. Tedy, to si asi jen myslel, protože ve skutečnosti se díval někam jen malý kousek vedle něj.

Draco na něj pohlédl jako na mudlovského prodavače, který mu chce prodat tepláky za výhodnou cenu. „Nemluvil jsem na tebe, ty idiote," odsekl a zakoulel očima.

„A na koho teda?" ptal se stále zmatený Blaise a dokonce se i ohlédl za sebe, zda tam náhodou někdo nestojí. Theo šlehl po blonďákovi pohleden a zkoumavě si jej prohlížel, zatímco Hermiona zrak upírala ke svým rukám, které si nervózně mnula.

„Na nikoho, prosím tě," odsekl mrzutě Malfoy a upil ze sklenice s ohnivou whisky.  Blaise se na něj nechápavě zamračil.

Hermiona dál nedokázala potlačit nutkání podívat se Malfoyovým směrem. Její oči se ihned střetly s těma bouřkově šedýma a ona pocítila velice zvláštní pocit, který ale nedokázala rozeznat, pojmenovat jej. Křivě se na ni pousmál a znovu se napil, načež si olízl rty a odvrátil od ní pohled. Kudrnaté čaroděje po tom gestu srdce vynechalo úder a najednou měla divný pocit v břiše. A to ne proto, že by jí bylo šoufl...

Hermiona sebou trhla, když jí někdo položil chladnou dlaň na zápěstí a tím ji vrátil zpátky do reality.

„Už zavírám, drahoušku," řekla laskavým hlasem madam Pinceová, která si jí prohlížela lehce starostlivým pohledem. Ta dívka ji trochu vyděsila, neb už dobrou půl hodinu jen zírala před sebe a vůbec nereagovala, když na ni mluvila.

„Já...omlouvám se, nějak jsem se zamyslela," vyhrkla členka Zlatého tria a omluvně se na knihovnici usmála. Ta ji úsměv opětovala a řekla, že se vůbec nic nestalo. Hermiona si sbalila své věci a knihovnu opustila.

Očividně se jí vybavila vzpomínka ze včerejší noci, ale byl to jen malinký střípek, který ani za mák neodhalil příčinu toho, že se probudila vedle Malfoye. Ať se snažila jakkoliv, na nic dalšího už si nevzpoměla, což ji hrozně rozčilovalo. Ale to nebylo to jediné, co jí vrtalo hlavou.

Ne, taky jí vrtalo hlavou to, jak na Malfoye reaguje její tělo. Na jeho pohledy, na to, když se jí letmo dotkl, na cokoliv co jejím směrem pronesl...prostě, bylo to zatraceně divné a nemělo by se to dít. Její srdce by rozhodně nemělo vynechávat údery pokaždé, když se jejich oči setkají. Neměl by se jí zrychlovat dech a rozhodně by neměla mít motýlky v břiše! Ano, to byl ten pocit, který se vytvořil v jejím břiše. Hejno obrovských motýlů, kteří byli zatraceně otravní a nevěstily nic dobrého.

Jistě, to, že se mezi nimi něco změnilo, to už věděla dávno, ale že až tak? Navíc měla pocit, že s každým dalším dnem se to stále stupňuje. Co to znamená? A proč se to vůbec děje?! Je to Malfoy, u Merlinových vousů! Asi by se od něj měla držet dál. A to tak daleko, jak jen to bude možné.