Záchytný bod | Dramione, FF

46. Kapitola

Hermiona seděla na pohovce v pracovně a už dobré dvě minuty zírala do vyhaslého krbu. V hlavě si neustále opakovala všechno, co chtěla Malfoyovi říct. A čím víc nad tím přemýšlela, tím více začala litovat toho, že za ním vůbec šla, protože ve finále nemá ani tušení, co přesně by mu měla říct. Nestihla nad tím však už dál uvažovat, protože se portrét otevřel a dovnitř vešel blonďatý chlapec a vypadal...v pohodě.

Čekala by, že sem vleze s otráveným výrazem na obličeji, s nechutí se posadí, co nejdál od ní a vyprskne na ni, co po něm jako chce, a že má mnohem lepší věci na práci, nebo něco takového. Ale ne, s nicneříkajícím výrazem usedl na pohovku vedle ní a mlčel. A ona taky, protože měla v hlavě pusto prázdno.

Blonďák pozvedl jedno obočí. „Chtělas mluvit, tak mluv," vyzval ji, když pořád nic neříkala a jeho to začínalo nudit.

Hermiona se na něj mírně zamračila a nervózně se ošila. Mnula si ruce, které měla složené na klíně, neb nevěděla, co s nimi. „Nevím, kde začít," šeptla téměř neslyšně a skousla si spodní ret, což okamžitě upoutalo jeho pozornost.

„Co třeba tam, kde jsme skončili?" zamumlal bezmyšlenkovitě s očima upřenýma na její rty.

„Cože?" vyhrkla kudrnatá čarodějka a vykulila oči. Ne, že by nerozumněla tomu, co řekl, ale...Cože? To si chce jako zase lehnout na zem a začít se líbat? No dobře, tak asi úplně nechce, aby u toho leželi na zemi, ale líbat se chce, že? ŽE?!

„Ale nic," odsekl a odvrátil od jejích rtů i od ní samotné pohled, který přesunul k malé skříňce u krbu. Přemýšlel nad tím, jestli si pro jistotu nemá cvaknout ohnivé whisky. Na kuráž, asi. „Tak o čem jsi chtěla mluvit?" zeptal se lehce podrážděným tónem. Někde v hloubi duše totiž tak trochu doufal, že Grangerová bude chtít pokračovat v tom, co se mohlo stát, kdyby nepřišla Daphné a nezkazila to.

Hermiona se snažila ignorovat její rychle bušící srdce a zhluboka se nadechla. „Vlastně o tom, co se stalo," řekla a těžce polkla, jako by se jí v krku vytvořil obrovský a nepříjemný knedlík. „Nebo spíš, co se nestalo," dodala tiše a žaludek se jí podivně sevřel, když na ni upřel své bouřkově šedé oči, ve kterých se dá velice lehce ztratit, jak už stihla zjistit.

Draco natočil hlavu mírně na stranu a zaujatě zkoumal její tvář, což ji donutilo se opět nervózně ošít. „A chtěla bys, aby se to stalo?" vyslovil otázku, která ho velice zajímala. Logicky, jinak by se asi neptal, že jo. Sice odpověď znal, teda asi, ale chtěl si být jistý.

„Ne!" vyhrkla kudrnatá čarodějka rychle a napřímila se, jako by spolkla pravítko. Pak ale svěsila ramena a povzdechla si. „Teda...já nevím!" zahučela, tvář si schovala do dlaní a vyšvihla se na nohy, aby mohla začít pochodovat tam a zpět jako šelma v kleci. „Jsem z toho zmatená. Jsem zmatená z tebe!" řekla zvýšeným tónem.

Ušklíbl se, za což by se mu v tento moment nejraději prošla po obličeji. „Jo, to jsme dva, Grangerová," odpověděl s ledovým klidem a také vstal, načež si založil ruce na hrudi.

Hermiona přestala chodit tam a zpět a zastavila se. Upřela na něj velice zvláštní pohled, který nedokázal rozeznat. „Co se s náma stalo, Malfoyi?" povzdechla si a rozhodila rukama.

Draco si dal s odpovědí načas. Udělal dva kroky k ní, takže stál dost blízko a Hermiona pocítila lechtivý pocit kdesi v podbřišku. Reakce jejího těla na jeho blízkou přítomnost ji nepřestávaly překvapovat. „Myslím, že by jsme si měli nalít čistého vína, Grangerová a přiznat si, že se přitahujem," řekl tichým hlasem s očima semknutýma s těma jejíma. Nikdy by nevěřil, že něco takového řekne nahlas a ještě k tomu ní, ale...no, to, že se přitahují jak dva magnety je naprosto očividné a už to dál nemůže ignorovat.