Záchytný bod | Dramione, FF

63. Kapitola

Theo kráčel s Daphné bok po boku napříč školními pozemky a měl co dělat, aby zase nepropadl panice a neutekl. Třeba. Cítil se obzvláště nepříjemně a to trapné ticho, které mezi nimi vládlo, mu taky moc nepomáhalo. Nebyl si vůbec ničím jistý a měl plno pochybností. Co když udělá nebo řekne něco špatného? Co když zvolil špatné místo a Daphné se tam nebude líbit?

S výběrem místa měl opravdu problém. Výhodou však bylo, že mohli opustit Bradavice, aniž by k tomu potřebovali svolení McGonagallové, protože kdyby ano, byl by fakt v háji, neb vzít holku na rande na Astronomickou věž nebo k Černému jezeru bylo tak trochu klišé. Prasinky taky nepřipadaly v úvahu. Z kavárny madam Pacinkové se mu dělalo  mdlo a do hospody ji fakt brát nechtěl. Takže zvítězila Příčná ulice, kde by se měla nacházet jedna luxusní restaurace, kde se většinou scházeli čistokrevní boháči. On tam teda nebyl ani jednou, protože se mu nikdy moc nechtělo poslouchat tlachání o tom, kdo má kolik peněz a kdo nenávidí mudly víc. Jenže neměl čas a Blaise mu tuhle restauraci doporučil, takže může jen doufat, že Daphné nebude mít nic proti.

Po několika minutách, které se mu zdály být až nesnesitelně dlouhé, se zastavili u hlavní brány, kterou bez problémů prošli. „Povedu tě," řekl a pohlédl na ni, jako by ji žádal o svolení. Pouze přikývla a tak je přemístil a když měli zase pevnou půdu pod nohama, Daphné se rozhlédla a mírně se zamračila, když si uvědomila, že se nachází na Příčné ulici. „Děje se něco?" zeptal se, když si všiml jejího znepokojeného výrazu.

„Myslíš, že tu můžeme být?" zeptala se s pochybnostmi v hlase.

„Proč bychom nemohli? Máme povoleno opustit Bradavice," řekl lehce zmateně.

„Já vím, ale neplatí to jen pro Prasinky?" ptala se dál. Neměla z toho vůbec dobrý pocit. Nebyla si úplně jistá, zda se mohli vydat až tak daleko.

Theo se zarazil a hodnou chvíli na ni jen tupě hleděl, neb přemýšlel nad jejími slovy. Ani on si najednou nebyl jistý tím, zda to mají vůbec povoleno. Že by vážně mohli jen do Prasinek? Pak nad tím ale jen zakroutil hlavou a mávl rukou. „No, už jsme tady, takže...půjdeme?"

Blondýnka nesouhlasně zakroutila hlavou. „Můžeme se klidně vrátit. Nechci mít z toho nějaký problém."

Černovlásek chápavě pokýval hlavou a pousmál se. Taky nechtěl mít průser, ale vracet se mu vážně nechtělo. „Bude to v pohodě, uvidíš. Při nejhorším to vezmu na sebe."

Daphné se na něj ušklíbla. „No to si piš, že vezmeš. Byl to tvůj nápad, ne můj," řekla lehce výhružným, ale zároveň i pobaveným tónem. Vlastně jí to přišlo trochu roztomilé, že Theo kvůli ní takhle riskuje.

Theo se zasmál a opět jí nabídl své rámě, které bez keců přijala. „Samozřejmě," pronesl a usmál se na ni, načež se rozešli dopředu. Daphné mu úsměv opětovala, ale pak si na tvář nasadila vážný výraz a odvrátila od něj pohled. Avšak koutky úst jí stále cukaly nahoru. Musela si proto připomenout, že zadarmo mu nic nedá a že se chlapec musí ještě hodně snažit, aby-

Zamračila se. Aby co? Vždyť jí přece slíbil, že ji pak nechá být a to přece chce, že? Chce mu tímhle dokázat, že už o něj nestojí, protože tenhle vlak už ujel. Nebo ne? Najednou si tím už tak moc jistá nebyla. Teď, když je v jeho přítomnosti. Téměř neznatelně zatřepala hlavou, aby z ní ty otravné myšlenky vyhnala. „Takže kam jdeme?" zeptala se, aby přerušila ticho, které mezi nimi opět zavládlo.

Černovlasý chlapec svraštil obočí a volnou rukou se poškrabal na zátylku. „Někde tady by měla být restaurace, kterou mi-"

„Počkej," přerušila jej. „Ty nevíš, kde je, že?" zeptala se a pobaveně pozvedla obočí.