Návrat šampionky

1. kapitola: Lillehammer 2009

Kristin na mě mluví, ale já jí neposlouchám. Nakonec to vzdávám, když se mnou zatřese.

„Co jsi říkala?" vytáhnu si z ucha jedno sluchátko a přeruším poslech Nickelback.

„Anet, prosím. Já na tu párty vážně potřebuju," přemlouvá mě Kristin.

„Chceš se vetřít na párty juniorských biatlonistů a tam co?" prohlásím aniž bych se namáhala zdvihnout oči od knížky, kterou si k poslechu hudby čtu. Jediný způsob, jak zaměstnat můj mozek.

„No, nebudou tam jen junioři. Najdu si někoho perspektivního a toho se budu držet," dovedu si představit, jak se šklebí. Jo, její životní plán. Sbalit biatlonistu - dokud není moc slavný a držet se ho.

„Ale k tomu mě přeci nepotřebuješ," pokrčím rameny.

„To sice ne, ale je to náš poslední večer. Ty se zítra vrátíš do Čech a mně tady nikdo nezůstane. S kým budu podnikat bláznivé výlety?" prohlásí moje sestřenice.

„Nepřijde ti to trochu krutý?" podívám se na ní.

„Už je to skoro rok, myslela jsem, že už jsi v pohodě."

V pohodě nejsem, vlastně jsem dost v háji. Celý můj život se obrátil vzhůru nohama a veškeré moje ambice a plány do budoucnosti dostaly dost zásadní trhliny. Vždycky jsem říkala, že musíš mít dobrý plán A, aby nebyl potřeba plán B. Můj plán A - být slavnou biatlonistkou šel do háje, můj plán B - maturita a studium medicíny nebo psychologie - no pracuju na něm. Odložím knížku Psychosomatická medicína na stolek a protáhnu se - na čtení budu mít spoustu času. Celý zbytek života. Na párty biatlonistů už se nikdy nepodívám, tak proč nejít teď.

„Tak teda půjdeme. Jen mi řekni - jak se tam chceš vlastně dostat? Předpokládám, že to tam bude hlídaný a ani jedna z nás pozvánku nemá."

„Okýnkem vzadu, mám to domluvený s barmanem."

Takže jdu na párty, kam nechci. Za lidmi, co mi budou jen připomínat, že jsem k ničemu a navíc tam polezu okýnkem? Doufám, že alespoň pití bude zdarma.

...

„Je tu dost lidí," rozhlížím se po sále. Doufám, že jsem si tím akrobatickým výkonem neroztrhla oblečení, ale při letmé kontrole to vypadalo v pořádku.

„A spoustu pěkných kluků. Jdem pro pití," táhne mě k baru. Tam si objednáme 2 velké panáky (ani nevím čeho) a vyklopíme to do sebe. A pak další a další. Barman je Kristinin kámoš, takže pijeme zadarmo a žádný doklady po nás taky nechce. Po 4 panácích mi to už nepřijde tak zvláštní a vydám se na obhlídku. Ze všech koutů zní norština, což mi ale po roce stráveném tady u prarodičů vůbec nevadí. Skoro mě i mrzí, že po návratu domů už norštinu nezaslechnu, ale za dva roky mě čeká maturita a pak vysoká. Co taky dělat, když moje kariéra šla do háje. Zatřepu hlavou a vyzvednu si dalšího panáka. Neměla jsem sem lézt, akorát se tady budu rochnit v depresi, která je takovou mou průvodkyní posledních dní. Zapnu si mikinu a vydám se ven.

„Promiň, nevšimla jsem si tě. Hned vypadnu," zakoktám při pohledu na kluka, který se opírá o malou zídku a když sebou plácnu kousek od něj, netváří se moc přátelsky.

„Nemusíš, stejně bych se měl vrátit," odpoví. Přikývnu a zakloním hlavu, abych mohla pozorovat noční oblohu. Neznámý však s návratem váhá. Nakonec si přisedne ke mně.

„Co tě přivádí ven?" zeptá se. Když je blíž, na obličej mu dopadá trochu světla z oken. V tom šeru můžu soudit, že bude vysoký. Světlé oči - nejspíš modré, vlasy budou také světlé, možná zrzavé.